Do tmy

bylo to jako podívat se do zrcadla, sotva odtaje sníh už začínám kramařit a sázet semínka, pleju, zalévám, sekám, pleju, hrabu, brzy ráno vstávám, zalévám, pozdě v noci lítám po zahradě s baterkou a hledám slimáky....pleju, přivazuji, sklízím, suším, zavařuji, sbírám, vylévám vodu z květináčů když prší ....a pak hrabu listí, ryju, zazimuju.....a nanovo. Příroda mě honí a já to stále nestíhám a všechno roste a kypí....nedá se to zvládnout.....teď je konečně čas i na čtení. Byla jsem tam na té půdě s ní. Je tady názorně popsáno jak zhoubné může být, když zůstane člověk uzavřen jen se svými myšlenkami, přestává komunikovat se světem a začíná bláznit. Tady to vede až k sebezničení. Autorka oživila svůj příběh i obyčejnými lidmi, které nechá občas promluvit a jsou tak uvěřitelní jako sousedka odvedle. Dokonalý kontrast s mikrosvětem manické Aničky. I já to myslím na jaře trochu omezím vyjedu si třeba na kolo...Těším se na další knihy.

Kniha mi od prvních řádků dávala zabrat. Není to text pro milovníky detektivek a laciného čtení. Ale děj, popis, věty, slova jakoby šli do morku kostí jednoho života. Čtenář domýšlí hlavní hrdinku, hádá věk, druh nemoci a celý příběh se rozvíjí pomalu a bez jasných a povrchních schémat. Smekám před autorkou. I fakt, že píše pod pseudonymem ukazuje na ukázněnou pokoru, která je nejen sympatická, ale dle Milana Kundery by měla být pravidlem (sám navrhoval, aby každý autor psal pod pseudonymem). Četl jsem ji nezvykle dlouho, ale pak mi došlo, že ta kniha mi poskytla druh pozornosti, která je potřeba, když člověk sbírá léčivé byliny a svým způsobem zpytuje své bytí. Rychlost zde je na škodu. Knihu doporučuji a těším se na další prozaická díla Anny Bolavé (Bohumily Adamové). SP

"Vždyť sběr jsem prostě já. Každá rostlina je důležitá a já ji musím mít. Nenechám jí ležet. Tohle je boj, který nemá konec. Kdo sbírá byliny nestíhá a psychicky chřadne."
S touto knihou nahlédneš do duše Anně. Nemocné osobě (fyzicky i psychicky), která má jediný smysl ve sběru bylin. Je to jako droga, jediná náplň jejich dnů.
A ty si jí užiješ plnými doušky, procházíš s ní den po dni celou sezónu. Od bylinky k bylince, od radosti na louce k vyčerpání ze střetu s realitou.
Ona totiž Anna má svůj vesmír, svůj vlastní život s jedinou naplní, kterou netoleruje její okolí a veškeré její vazby s lidmi se postupně zpřetrhávají.
No byla to depka a kdo čeká optimistické čtení narazí tu.
Já si to ale užila. Můžu syrovost, cestu do zlomené psychiky i tenkou hranici mezi realitou a skutečností.
.
I když se v bylinkách moc nevyznám a monotónnost a opakovanost v knihách nemusím, ráznost hrdinky a její posedlost mi to vynahradila.
Nelze nesrovnávat s Houbařkou od Hanišové a její hrdinkou též odtrženou od společnosti a řešící své démony.
Houbařka mě upřímně zasáhla víc, tak tady snižuju hodnocení na 4 hvězdy.

Stejně jako v románu Do tmy se děj odehrává v prostředí maloměsta, které je typické tím, že neodpouští jinakost a co neví, to se dovtípí, to vše bez ohledu na následky. S hlavní hrdinkou nebylo snadné se ztotožnit, protože její záliba ve sběru bylinek hraničí až s posedlostí. Tušíme, v jejím životě se přihodilo cosi, co mělo za následek odcizení od manžela a vůbec od okolí. Tušíme, že s jejím tělem se děje něco, čemu ona sama odmítá přiznat pozornost, ačkoliv jde o nemoc vážnou, s níž si její bylinky poradit nedokáží. Měla-li bych si vybrat mezi tímto románem a románem až Do tmy, beru ale určitě ten druhý.

Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.

Knížku jsme četla ušima a jsem tomu velmi ráda, protože v tomto případě bych u psaného textu nevydržela, je tam značná monotónnost v podobě sběru bylin, kterému je věnována opravdu mnoho prostoru. Knize rozhodně nelze upřít dvě věci: originalitu a také způsob jejího zpracování. Zajímavým prvkem je prolínání reality s představami hlavní postavy. Čtenář tím pádem potřebuje velkou míru představivosti a fantazie, protože vše je potřeba si domýšlet a hledat si vlastní cestu v pochopení jednotlivých sdělení. Román jistě zaslouženě získal ocenění Magnesia Litera, ale pro mě toto nebylo úplně čtení, které bych doporučovala dále, ale věřím (a vlastně i vím), že kniha má své čtenáře, kteří toto dílo ocení. Rozhodně ale mohu doporučit knihu k poslechu, interpretace se mi velmi líbila.

Něco jako kronika zmaru a rozkladu - fyzické schránky, psychiky a společenské integrity i vztahů, lemovaná vůní bylin, které ovšem neléčí vůbec nic tam, kde k uzdravení není vůle.
A zároveň jakási metafora života mnohých z nás: neřešené vztahové krize, sebedestruktivní zacházení s vlastním tělem a umanuté obsedantní lpění na čemkoliv, co pro druhé může být nesmyslné - to přeci tak trochu praktikuje kde kdo - byť ne třeba v Annině měřítku.
Kdy kde se to takhle zvrtlo, čím bylo špatné její manželství a čím jí tolik ubližoval tchán, kdy se rozložily rodinné vazby - to zůstalo vlastně tajemstvím - zřejmě záměrně - nejde o rozebírání příčin, ale obraz důsledků, ke kterým může každého z nás dohnat příčina jiná.
Příběh byl minimalizován a chápu sice proč, ale byl v tom pro mně zároveň trochu "kámen úrazu". Byť je knížka útlá, přišla mi totiž v druhé půlce už monotónní.