(...) Janet Frame zachycuje vyhraněnou lidskou zkušenost a vědomí jazykem plným imaginace a nezvyklé obraznosti. To jí ovšem nebrání vyslovovat se nepřímo i k dobovým problémům typu autorita patriarchátu versus šeď ženských domácích prací nebo postkoloniální kulturní situace u protinožců, kdy byl ideálem Shakespeare a dům se služebnictvem, ale ve skutečnosti frčely komiksy a panovala tvrdá dřina. Její texty jsou čtenářsky náročné, ale intelektuálně podnětné a neotřele krásné.

Povídky Janet Frameové, patrně nejslavnější novozélandské autorky, se po téměř sedmdesáti letech konečně dočkaly českého překladu. Autorka v nich věrohodně popisuje chudobu novozélandských rodin v první polovině 20. století, krutou realitu tehdejších psychiatrických zařízení, pocit izolace či jinakosti a strach ze smrti. To vše líčí z perspektivy ženy, muže, dítěte, ale i sněhuláka, přičemž tyto úhly pohledu plynule střídá.