(...)Kniha je psána v du-formě, takže autorka neustále oslovuje jak své čtenáře, tak sebe sama, když líčí své vlastní zkušenosti. Do detailu popisuje dril, jímž studentky a studenti baletu procházejí. (...)Zajímavou románovou linkou je první setkání hlavní hrdinky s nevlastním bratrem. (...)Při jejich setkání se stále častěji projevuje, že bratr je ženou v mužském těle, například se velmi rád obléká do ženských šatů. Postupně prochází změnou pohlaví, včetně období, kdy je potřeba mít tzv. rodově neutrální jméno. (...)Baletky jsou kniha zneklidňující a potřebná.

Ve své druhé próze se významná tanečnice, divadelní režisérka a choreografka vypořádává s obdobím dospívání zasvěceným baletu. Autobiograficky inspirovaný román láká čtenáře autentickým odhalováním života plného dřiny, drilu a odříkání i šokujícími zážitky v atmosféře Prahy devadesátých let. Ironizující pohled mladé protagonistky díky své střízlivosti míří nejen do vlastních řad, ale především pak k despotickým a nevyrovnaným kantorům zneužívajícím svého mocenského postavení.

(...) Kdo si přečte Baletky, na Labutí jezero už si nikdy nezajde. Miřenka Čechová si ale myslí, že učitelky z konzervatoře a vychovatelky z dívčího internátu zastupují obecnější téma dneška: zneužití moci.

(...) Po formální stránce nabízí autorka pregnantní jazyk, který v krátkých větách vždy tne do živého. Využívá k tomu vděčný postoj, kdy se textem obrací přímo ke čtenáři. Kniha je navíc rozdělena do krátkých kapitol ve stylu deníkového zápisu. Právě díky stručnosti a naléhavé formě kniha evokuje styl psaní, který zprofanovali nejpopulárnější uživatelé sociálních sítí. Daný způsob sice dnes až nebezpečně hraničí s kýčem, v Baletkách však má své opodstatnění a Čechové se jej podařilo udržet v rozumných mezích. Především proto, že má na rozdíl od mnoha současných "influencerů" co vyprávět.