Knižní debut básnířky Alžběty Luňáčkové (1995) česká literární veřejnost očekávala s velikou netrpělivostí. Autorka ji navíc přiživovala jednotlivě vydávanými básněmi z aktuální sbírky, které kritika velice dobře přijímala. Knihu Pravý úhel lze číst jako její poetické vypořádání se s vizí niterné dokonalosti i jako nabourávání „pravého“ úhlu pohledu jejích čtenářů.

(...) Pravý úhel je prvotina. Zralá jako málokterý jiný debut v české poezii psané ženskou rukou po roce 2000. Možná jsou srovnatelné jiné Alžběty: Stančáková, Michalová? Nebo Zuzany, třeba Lazarová nebo Pavlová. Nebo Marie: Šťastná, Jehličková a možná pár dalších. Luňáčková je ale, zdá se, o kus dál, před nimi. Verše jako věty, vlastně próza v básni. Ovšem vznícená silnou, původní imaginací. Žádné trapné pózy, piruety na odiv. Všechno načisto, vysoká hra. Stručně, jasně. Míchají se tu tělo s duší, svět uvnitř se světem venku. Zvláštní dospělost, samostatnost lyrického subjektu, ale taky bolest. Opona - a zlé tušení, co je za ní.