Tragičnost válek, hladomorů a dalších katastrof vynikne vždy o to více, jsou-li jejich následkům vystaveny děti. Přesvědčivě to dokazuje i nový román rusky píšící autorky, přičemž kromě hrůz dopadajících na děti klade před čtenáře i nesnadné otázky týkající se nutnosti dokázat přijmout správné rozhodnutí.

Drama buduje pomocí drtivě silných obrazů plných zoufalství, a když z nich občas utíká ke snovým scénám, není to kvůli poetickému odlehčení, ale proto, aby se mohl Dějev utkat v akčním souboji se smrtí na střeše vagonu. „Kola se otáčejí, stále poháněná posledními údery mechanického srdce, ale s každou otáčkou pomaleji,“ čteme si v „literárním scénáři“. V jeho závěru najdeme i titulkově pojatý seznam jmen všech pěti set tragických malých hrdinů, kteří v knize vystupují a v klíčové scéně, kdy se postaví za jednoho z nich, věrně citují heroický motiv z filmu Stanleyho Kubricka Spartakus (1960).

(...) Vždy se Dějevův vlak a jeho obyvatelé dostanou do situací, kdy jim nevyhnutelně dojde jídlo či voda, léky, cokoliv. A vždy přijde zázrak, zvláště v sovětském světě něco tak absurdního, který je vysvobodí a dá jim hojnost toho, co tolik postrádali. V těchto momentech román nepůsobí příliš reálně, ale i tady velmi pravděpodobně vychází z dějinných událostí. V závěrečném komentáři Jachinová popisuje vznik knihy, v níž čerpala z pamětí stranických a sovětských funkcionářů, těch, kteří se ve 20. letech 20. století „podíleli na odstraňování bezprizornosti a na boji proti hladu“. Vycházela i z publikací historiků a dalších zdrojů a na reálných základech se jí podařilo napsat velký román, který zvláště ve dnech ruské agrese na Ukrajině, jež řadu lidí vrhá do existenčních obtíží, získává ještě silnější a bolestnější rozměr. (...)

(…) Samotné děti tu nemají moc prostoru, děj se soustředí zejména na jejich pečovatele. Přesto několik z nich poznáváme blíže prostřednictvím vzpomínek na jejich nedávnou minulost. Vidíme tak brutální obrazy z hladového ruského venkova, kde děti živořily často už bez rodičů, kde docházelo ke kanibalismu a dalším zvěrstvům.

Silná je zejména litanie zkušenosti hladomoru od Dějevova stínu Zagrejky, nalezence od trati. Jachinové se daří charakterizovat v dětském davu i několik dalších hrdinů v čele s tragickou, taktéž reálným příběhem inspirovanou postavou Seňy Čuvaše, chlapce pronásledovaného nočními můrami plnými útočících obřích vší.

I krátké periferní příběhy zesilují působivost románu, jako když jsme nevěřícnými svědky nakládání dětí do vagonů provázeného snahou dětí z ulice se také dostat do vlaku i snahou matek nacpat do vlaku své kojence.

Všechno jsou to bolestné, kruté příběhy, v nich není mnoho lidského. O to zázračněji však působí příběh vlaku, jenž sirotky, kteří by mohli být každému lhostejní, nasytí, obstará a přepraví do bezpečí. (…)

(…) Dějev má na rukou krev desítek mrtvých, které postřílel za občanské války, ale také soucitnou duši, takže je odhodlaný jídlo a léky získat. A kupodivu, lidé pomáhají. Dokonce i ti, od nichž bychom to nečekali, jako čekisté nebo středoasijští basmači, kteří si stavějí pyramidy z useknutých hlav vojáků Rudé armády. Dlouhé putování vlaku plné protivenství popisuje Jachina s empatií a na základě historických reálií. Děti umírají, jiné sebere Dějev na zastávkách, aby tu pětistovku opět naplnil, i když mu v tom Bílá brání. (…) Hodnocení: 80%