Z LESA SEM ZAZNÍVÁ JENOM ZPĚV DROZDA – ukázka z doslovu

Každý rok kráčí robot deváté generace Spofforth, poslední svého druhu, nočním Manhattanem a už ani nevnímá okolní rozklad. Jeho cílem je Empire State Building. Každý rok vystoupá až do posledního patra a každý rok přistoupí těsně k okraji střechy. A pak? Pak se usilovně pokouší skočit do neznáma. Ta nejdokonalejší umělá inteligence totiž vznikla na základě pečlivě zcenzurovaného záznamu mysli jistého geniálního inženýra… u něhož si nikdo nevšiml sklonů k melancholii a depresím. „Podvedli ho – strašně ho podvedli – a opravdový lidský život mu odepřeli“, uvědomuje si Spofforth, který musí navzdory svým přáním žít celá století, protože mu chybí ona zásadní možnost rozhodnout sám o sobě a svém konci. A tak každý rok od onoho kraje nakonec odstoupí, sestoupí z mrakodrapu na travou prorostlou Pátou Avenue a dál se věnuje svému plánu: přivést lidstvo oblbnu té narkotiky a zma­sírované do absurdna dotaženou ideologií Soukromí k zániku…

Příběhů o hrozbě umělé inteligence a superinteligentních ro­botů je celá řada, přesto je román Waltera Tevise Zpěv drozda z roku 1980 výjimečný – a to i dnes, více jak čtyřicet let od svého vzniku. Není totiž vystavěný na barvitě vylíčených konfliktech mezi lidmi a stroji. Ty se ostatně většinou vyřeší samovolně nebo stačí na nedokonalé Spofforthovy pobratimy křiknout „Táhni mi z očí, robote!“ a oni zmateně skutečně táhnou. Navíc je Spofforth spíše než padouchem tragickou obětí (což vytváří zcela specifickou dynamiku vztahů mezi hlavními protagonisty). A zcela jistě kniha nestojí a nepadá s technologickými vychytávkami či pro­ pracovanou vizí světa pětadvacátého století – v tomto ohledu byl druhý Tevisův sci­fi román (publikovaný sedmnáct let po slavném Muži, který spadl na Zem) spíše retro už v době svého vzniku, kdy postupně sílily stylisticky i tematicky dravé tendence vedoucí jen o pár let později k rozmachu kyberpunku. Ne, výjimečným jej dělá to, co každou velkou literaturu bez ohledu na žánr: emoce. Konkrétně smutek.

Právě smutek je věčným průvodcem Spoffortha, neustále vzpo­mínajícího na mladou dívku v červeném kabátě – v době děje ro­mánu už dávno zestárlou a po smrti, přesto v jeho vzpomínkách živou a neměnnou připomínkou všeho, co nemůže mít. Provází ale i Spofforthova lidského protivníka – Paula Bentleyho, prvního muže, který se po více jak století naučil číst a nyní neustále zažívá znepokojivé pocity vyvolané slovy a obrazy, které mu nedávají ve světě plném narkokapslí a opičí slaniny smysl. A rozhodně je smutek průvodcem knihou i čtenáři, když společně s postavami prochází světem, který nezanikl spektakulárně ve výbuších a lávě a jaderném spadu, jako se tomu děje v populárních katastrofických filmech a dystopiích, ale prostě pomalu a polehoučku upadal a hnil zevnitř do stavu, až v něm skoro nic nefunguje, každému je všechno jedno a jen občas někde probleskne záblesk toho, co bylo ztraceno…

.............

ukázka z doslovu Borise Hokra

Walter Stone Tevis Jr. (1928–1984) americký povídkář a romanopisec, jeho nejznámějším dílem je román The Hustler (časopisecky Playboy 1957, č. Hazardní hráč, 1992), jenž byl v roce 1961 zfilmován do stejnojmenného oscarového snímku v režii Roberta Rossena s Paulem Newmanem v hlavní roli. Z románů mimo fantastiku je třeba jmenovat The Queen's Gambit (1983), příběh osiřelé dívenky, ve které dřímá geniální šachový velmistr (česky 2021 jako reakce na seriál Netflixu). V rámci science fiction se prosadil románem The Man Who Fell to Earth (1963) tragickým příběhem mimozemšťana, jenž se na Zemi pokouší získat pomoc pro obyvatele nukleárními válkami zdevastované planety Anthea nabízeje výměnou výhody tamní vědy. Zpěv drozda vyšel poprvé česky v roce 1986 v nakladatelství Svoboda.