Kateřina Kang: Kateřina v říši kimči

Kateřina v říši kimči je sbírka obrázků a krátkých komiksů, které pojednávají o zvláštnostech a zajímavostech života v Jižní Koreji očima Češky, která měla možnost v této fascinující zemi strávit několik let po boku své korejské rodiny. Prostřednictvím jednoduchých obrázků seznamuje čtenáře s korejskou společností, vzděláváním a mimo jiné také s radostmi a strastmi života s korejským manželem.

 Proč se všichni jmenují Kim, Park nebo Lee? Úplně nejčastější příjmení je Kim. Jmenuje se tak pětina Korejců. Celkem se v Koreji používá jen 250 příjmení, takže se nám může zdát, že se všichni jmenují stejně. V minulosti totiž mohli mít příjmení jen členové elitních rodin. Když bylo toto pravidlo zrušeno, běžní Korejci začali přebírat tato již existující příjmení, aby získali prestiž, která se s nimi pojila.

Tove Janssonová: Čarodějův klobouk

Muminek, Šňupálek a Čenich na začátku jednoho kouzelného léta naleznou černý cylindr. A protože v muminím údolí se nic neodehraje jen tak, můžete si být jisti, že se začnou dít věci! Klobouk totiž patří mocnému čaroději – jenže to nikdo v údolí netuší, a tak se budou hodně divit, co všechno s ním zažijí. Vítejte v kouzelném světě Tove Janssonové, který už po řadu desetiletí okouzluje miliony dětských i dospělých čtenářů po celém světě. Vychází v revidovaném překladu.

Jednoho šedivého rána napadl na muminí údolí první sníh. Přikradl se tiše a snášel se tak hustě, že za pár hodin bylo všude bílo. Muminek stál na schodech a díval se, jak se údolí halí do zimní pokrývky. Dnes večer se uložíme k zimnímu spánku, pomyslil si rozvážně. Protože tak to některý den v listopadu dělají všichni muminci. (A je to vlastně docela rozumné, když nemáte rádi zimu a tmu.) Pak zavřel dveře, přišoural se k mamince a oznámil jí: „Tak nám napadl sníh.“ „Vím,“ odpověděla maminka. „Už jsem vám všem ustlala a do lůžek dala ty nejteplejší přikrývky. Budeš spát v podkrovní světnici, co má okna na západ, s Čenichem.“  „Čenich ale strašně chrápe,“ namítl muminek. „Nemohl bych radši spát se Šňupálkem?“ „Jak chceš,“ souhlasila maminka. „Čenich může spát v podkrovní světnici s okny na východ.“

Pak se muminí rodina a všichni její přátelé a známí se vší důkladností připravili na zimu. Muminkova maminka jim na verandě prostřela, ale každý dostal do svého šálku jen smrkové jehličí. (Když totiž chceme tři měsíce spát, je radno mít žaludek naplněný jehličím.) Po večeři, která nikomu nějak zvlášť nechutnala, si všichni popřáli dobrou noc slavnostněji než jindy a maminka všem nakázala, aby si vyčistili zuby. Nato muminkův tatínek obešel dům, zavřel všechny dveře a okenice a na lustr pověsil síťku proti komárům, aby se nezaprášil. A pak si každý vlezl do své postele, udělal si tam útulný dolík, natáhl si přikrývku až po uši a myslel na něco příjemného. Muminek si však tiše povzdechl: „Jenže takhle ztratíme tím spaním spoustu času.“ „Kdepak!“ ozval se Šňupálek. „Necháme si něco zdát. A až se probudíme, bude jaro…“ „Hmm,“ broukl muminek, ale už se propadal hluboko do pološera snů. Venku padal sníh, hustě a měkce. Zakryl už schody, navršil se na střechu a přilepil na okenní rámy. Zakrátko se celý dům muminů změnil v hebkou, oblou závěj. Postupně přestaly tikat všechny hodiny. Nastala zima.