Ukázka:

Když Eril Andrade v září 2010 opustil malou vesnici Linabuan Sur na Filipínách, byl zdravý, plný naděje a čekal, že prací na rybářské lodi vydělá dost peněz, aby matce nechal opravit zatékající střechu. Za sedm měsíců jeho tělo poslali domů v dřevěné rakvi.

Mrtvola byla černá jako uhel, protože ležela přes měsíc na lodi, v mrazáku na ryby. Chybělo mu jedno oko a slinivka. Tělo měl plné šrámů a modřin. Pitva prokázala, že ke zraněním došlo před smrtí. „Nemocný a odpočívá,“ stálo na lístku přilepeném k jeho tělu. Text napsaný rukou v čínštině kapitánem lodě uváděl jenom to, že Andrade, který zemřel v únoru 2011 ve věku jednatřiceti let, onemocněl ve spánku.

Andradeho příběh jsem slyšel v roce 2015 od jednoho lidskoprávního aktivisty, a i když jsem si myslel, že vím o hodně lidech, kteří zemřeli na rybářských lodích, tenhle případ mě zajímal víc, protože Andrade získal práci díky zprostředkovatelské agentuře. O těchto firmách jsem slyšel od odborů, přístavních úředníků a obránců námořníků a jejich reputace byla taková, že dělníky šidí.

I když se federální prokurátoři na Filipínách snažili zjistit, jak Andrade zemřel, nepodařilo se jim dostat k provozovateli lodě. Dokonce se nedostali ani k majitelům zprostředkovatelské agentury. Chtěl jsem zjistit proč. A tak jsem se vydal na Filipíny – jednak abych se dozvěděl příčinu Andradeho smrti a jednak abych lépe porozuměl tomu, jak se pracovníci jako on na takové lodě dostávají a jakou roli sehrávají zprostředkovatelské agentury, když se něco pokazí.

Andradeho rodina mi řekla, že v létě 2010 se Andradeho začal zmocňovat neklid. Studoval na vysoké škole kriminologii a doufal, že se stane policistou, protože si neuvědomoval, že mu chybí pět centimetrů do požadované výšky metr šedesát. Místo toho vzal práci nočního hlídače v místní nemocnici, kde nevydělával ani padesát centů na hodinu. Když nepracoval na rodinných rýžových polích, trávil většinu času sledováním kreslených seriálů v televizi, jak mi řekl jeho starší bratr Julius.

Když mu bratranec řekl o možnosti práce na moři, Andrade v tom zahlédl příležitost, jak se podívat do světa a vydělat přitom dost peněz, aby pomohl rodině. Setkal se s Celií Robelovou, ženou z jeho vesnice, která pracovala jako místní náborářka singapurské zprostředkovatelské agentury Step Up Marine. Robelová řekla Andrademu, že bude dostávat měsíční mzdu 500 dolarů plus 50 dolarů na výdaje.

Andrade po příležitosti skočil, zaplatil ve „zpracovatelských poplatcích“ přes 10 000 filipínských pesos, tedy přibližně 200 dolarů, a v září 2010 odcestoval do Manily, kde zaplatil dalších 318 dolarů za let do Singapuru. Na letišti se s ním sešel zástupce firmy a vzal ho do kanceláře Step Up Marine v rušné Čínské čtvrti. Muži najatí Step Up Marine spali nad kanceláří firmy v šestnáctém patře ve špinavém dvoupokojovém bytě, v němž čekali před vyplutím na moře i po návratu z něj.

Andrade v bytě zůstal podle rodinných příslušníků, kteří s ním krátce mluvili telefonicky, asi týden. Byt neměl televizi, v rozích byly naskládané hrnce a pánve a zdi byly mastné od smažených ryb, o kterých muži říkali, že je dostávají skoro ke každému jídlu. Podlaha byla tak špinavá, že na některých místech rostl mech. Okna byla zapečetěná a pokoje páchly močí a potem, jak uvádějí soudní záznamy a přepisy rozhovorů, které mi poskytl jeden filipínský policejní vyšetřovatel. Muži měli přicházet a odcházet tak, aby je nikdo neviděl. Správce bytu, který taky rozhodoval o práci, se někdy v noci od mužů dožadoval sexu.

Právě během Andradeho pobytu v tomhle špinavém bytě o něm rodině ztratila přehled. „Brácho, tady Eril,“ napsal Andrade svému bratrovi 15. září v 16:29. „Jsem teď tady v Singapuru, nemohl jsem napsat dřív, došel mi kredit.“ To byla poslední zpráva, kterou dostala rodina od Andradeho před tím, než se nalodil na rybářskou loď Hung Yu 212 plující pod tchajwanskou vlajkou.

***

Zatímco oceán v globální ekonomice funguje jako rozlehlý prostor, který je potřeba překonat, aby bylo možné propojit výrobce a spotřebitele, námořníci jsou spojovací články a žijí své přízračné životy na vlnách, neviditelně a neustále v pohybu, zatímco převážejí zboží z jednoho přístavu do druhého.

Námořní průmysl je primárně rozdělený na nákladní dopravu a rybolov. I když námořníci v nákladní dopravě čelí specifickým problémům, zvlášť opouštění svých plavidel, bývají pod lepší ochranou než početnější a chudší dělníci na rybářských lodích. Rybářské posádky jsou jen málokdy v odborech, takže nemají politický vliv, a částečně i proto se na ně nevztahují ustanovení Úmluvy o práci na moři, mezinárodní smlouvy podepsané desítkami států, která má chránit námořníky a zajišťovat, že dostanou náležitě zaplaceno.

Přes 56 milionů lidí po celém světě pracuje na moři na rybářských lodích. Dalších 1,6 milionu pracuje v nákladní dopravě na nákladních lodích, tankerech, kontejnerových lodích a dalších typech obchodních plavidel. Oba typy pracovníků se k zakázkám většinou dostávají přes zprostředkovatelské agentury. V celém světě operují tisíce těchto firem a hrají stěžejní roli v dohazování námořníků z desítek zemí na lodě, které jsou skoro neustále v pohybu.

Zprostředkovatelské agentury jako Step Up Marine zařizují všechno od výplatních pásek přes letenky až po přístavní poplatky a pasy. Tyhle firmy jsou taky nedostatečně regulované a často pracovníky zneužívají. Když se námořníci stanou obětmi obchodování s lidmi – tedy když jsou převáženi od zakázky k zakázce proti své vůli často ve spojitosti s osobními dluhy, zastrašováním nebo podvody –, je to často vina zprostředkovatelských agentur. Že na sebe tuto vinu berou je ale vlastně součástí jejich práce. Tyhle firmy dávají provozovatelům lodí možnost snadno všechno popřít a vyhnout se zodpovědnosti – což je ještě důležitější funkce než logistická podpora, kterou poskytují. Zprostředkovatelské agentury na sebe skutečně berou vinu, ale málokdy jsou hnány k odpovědnosti, protože většinou působí v místech daleko od těch, kde žijí dělníci, i těch, kde dochází ke zneužívání.

Mužům, které rekrutují, tyhle firmy nabízejí otevřené dveře k jinému, výnosnějšímu životu. Andrade jako mnoho jiných námořníků, které nabrala Step Up Marine, pocházel z vesnice Linabuan Sur, která má přibližně 3 400 obyvatel, a nachází se na severním pobřeží filipínského ostrova Panay, asi 360 km jihovýchodně od Manily. Většina mužů, se kterými jsem mluvil, mi řekla, že předtím, než se dostali na rybářské lodě, nikdy nebyli v zahraničí, nepracovali na otevřeném moři, neslyšeli o obchodování s lidmi ani nejednali se zprostředkovatelskou agenturou.

Pokud byla Andradeho zkušenost stejná jako u jiných filipínských mužů z jeho vesnice, se kterými jsem mluvil, pravděpodobně mu po příjezdu do kanceláře Step Up Marine v Singapuru řekli, že došlo k chybě a že jeho plat nebude ani z poloviny takový, jaký slíbili. Na původně domluvených 500 dolarů měl zapomenout. Nová mzda byla 200 dolarů měsíčně, a ještě se snížila, když firma započítala „nezbytné srážky“.

Tyto srážky vágně vysvětlili hromadami papírů, překotnými výpočty a nesrozumitelnými pojmy: „propadnutí pasu“, „povinné poplatky“, „vedlejší výdělek“. Několik dalších mužů z Andradeho vesnice – o kterých mi prokurátoři řekli, že je taky najala Step Up Marine – popisovalo, jak museli podepsat novou smlouvu, která obvykle stanovovala povinný závazek k práci na tři roky. Smlouva taky specifikovala, že nebudou přesčasy, žádná nemocenská, osmnácti až dvacetihodinová pracovní doba, šestidenní pracovní týden a měsíční padesátidolarová srážka na jídlo, a že kapitáni mají právo přidělit členy posádky na jinou loď. Mzdy měly každý měsíc dostávat rodiny posádek, ale v plné výši až po uplynutí smlouvy, což je ve většině zemí nezákonné.

Někteří muži potom podepsali předplacený účet za potraviny (jednorázový poplatek 250 dolarů, který si jako většinu srážek nechala agentura). Pak přišel „dlužní úpis“, potvrzující, že kdyby námořník opustil loď, dostal by „pokutu za dezerci“ (pokuta většinou přesahovala 1 800 dolarů). Dokument uváděl, že k vybrání své mzdy by museli členové posádky odletět na vlastní náklady znovu do Singapuru.

Vydal jsem se do Linabuan Sur, abych si promluvil s několika těmito muži, kteří znali Andradeho a které podobně jako jeho najala Step Up Marine. Vesnici tvořila úpravná křižovatka s jednou hlavní třídou lemovanou palmami, malebnou kapličkou s vlajkami visícími z přední terasy a obchodem se smíšeným zbožím s reklamami na online hry a cigarety Pall Mall. S muži jsem se postupně scházel v jejich domcích z tvárnic, které byly obvykle hluboko v lesích, se slepicemi a prasaty potulujícími se okolo. Muži byli skoro všichni svlečení do půl těla, na nohou měli žabky, a než souhlasili, že se se mnou sejdou, nepotřebovali nikdy v zásadě žádné uvedení do situace.

Když jsem se jich zeptal na smlouvy, ukázalo se, že žádný z nich nedostal kopie podepsaných dokumentů, což by pomohlo zajistit, že aspoň přistupují na dohodu závaznou pro obě strany. Tito muži taky nevěděli, proč by měl mít šéf v cizí zemi problémy kvůli tomu, že jim zabavil pasy a oni tak neměli možnost odjet.

V době, kdy se tito muži dostali do Singapuru, byla většina z nich hodně zadlužená – někteří dlužili přes 2 000 dolarů, tedy pro průměrného Filipínce šestiměsíční plat. Aby tyto peníze získali, půjčili si obvykle od příbuzných, zastavili svoje domy a rodinný majetek. Dokumenty ukazovaly seznam věcí, které muži obětovali – „rodinnou rybářskou loďku“, „bratrův dům“ nebo „carabaa“, druh buvola, kterého farmáři využívají k obdělávání půdy.

I když Andrade a další Filipínci odcestovali do Singapuru v různou dobu v rozmezí několika let, v zásadě všichni popsali téměř stejnými slovy byt nad kanceláří Step Up Marine. Jolovan Wham, ředitel Humanitarian Organization for Migration Economics, singapurské lidskoprávní organizace, byt navštívil v roce 2014, když se snažil pomoct jednomu námořníkovi, který tam zůstal uvězněný. Řekl mi, že muži byli v bytě „namačkaní jako sardinky“.

Několik mužů mi řeklo, že se agentuře o byt staral malý Filipínec, kterému bylo něco přes čtyřicet a jmenoval se Bong, společně s jednou Číňankou, Linou. Noví rekruti dostali instrukce, že mají mluvit potichu a moc se nehýbat. Někteří muži měli z bytu odcházet před sedmou ráno a vracet se až po setmění. Jiní byli v bytě zamčení a klíče měl jen Bong.

V noci leželo dvacet nebo více mužů na lepence rozložené po podlaze jenom pár centimetrů od sebe. Tři námořníci mi řekli, že když na vás Bong ukázal, znamenalo to, že máte spát v jeho pokoji, kde se, jak uvedli, dožadoval sexu. „Nešlo mu říct ne,“ řekl jeden z námořníků, protože Bong rozhodoval, kdo a jakou dostane práci.

Odpověď jsem sice znal, ale i tak bylo občas těžké nepřemýšlet, jak se tito muži mohli nechat chytit do tak zjevné pasti. Zoufale toužili po novém životě, a tak se snadno nechali ošálit, a jakmile se dostali agentuře do spárů, bylo mnohem náročnější zařadit zpátečku.

***

Během uplynulé dekády žádný stát každoročně nevyvážel tolik námořníků jako Filipíny, ze kterých navzdory tomu, že tvoří méně než 2 % světové populace, pochází celosvětově přibližně čtvrtina posádek obchodních lodí. V roce 2017 Filipíny poslaly zhruba milion pracovníků – přibližně 10 % populace – do zahraničí. Po těchto pracovnících, kteří dohromady posílali domů v průměru přes 20 miliard dolarů ročně, byla velká poptávka, protože hodně z nich mluvilo anglicky, byli obecně vzdělanější než pracovníci ze Srí Lanky, z Bangladéše a Indie, a vědělo se o nich, že jsou poslušní. Filipínské imigrační úřady tvrdily, že export pracovníků nepropagují, ale pouze tomuto procesu napomáhají.

Akademici a lidskoprávní aktivisté podobná tvrzení odmítali. Říkali, že vláda export pracovníků podněcuje a dělá tak z Filipín „stát kočovníků“. Tito kritici vládu obviňovali taky z toho, že není schopná vytvořit dostatek tuzemských pracovních příležitostí, aby její občané nemuseli opouštět domov, a když už jsou v zahraničí, nedokáže je ochránit.

V roce 2016 hledalo přes 400 000 Filipínců práci jako důstojníci, námořníci, rybáři, nosiči nákladu a pracovníci na výletních lodích. Pokud Andradeho smrt něco ukázala, tak to, že i vlády s dekádami zkušeností s námořním trhem práce mají problém ochránit na moři svoje občany, byť, jak jsem brzy zjistil, jsou jejich snahy přinejlepším polovičaté.

Federální agentura, která má chránit lidi jako Andrade, se jmenuje Filipínská správa zaměstnanosti v zahraničí, sídlí v centru Manily v parné budově a je karikaturou byrokracie, jako z románu Grahama Greenea. Ve všech poschodích sedí v místnostech připomínajících jeskyně v řadách úředníci za velkými dřevěnými stoly, tisknou kuličková pera k formulářům ve třech vyhotoveních, obklopení hromadami složek z tvrdého papíru čekajících na zařazení do vysokých kovových kartoték se skřípajícími, nespolupracujícími zásuvkami. Tento těžkopádný administrativní dinosaurus vypadal zvlášť neuzpůsobený k tomu, aby si dokázal udržet přehled o milionu pracovníků neustále se přesouvajících po celém světě – natož je ochránit.

Strávil jsem skoro celý den procházením po téhle budově a listováním úředními složkami věnovanými případům zneužívání pracovníků. Ty dokumenty byly záživné asi jako hotelový účet, ale skrývaly různá překvapení. V jedné kartotéce byla například studie z roku 2012, podle níž filipínská ambasáda v Singapuru obdržela více žádostí o pomoc (od ledna 2010 do dubna 2011 asi šedesát tři) souvisejících s obchodováním s lidmi od filipínských mužů z rybářských lodí než od filipínských žen pracujících v sexuálním průmyslu a nočních klubech (což je práce považovaná za daleko náchylnější ke zneužívání spojeném s obchodováním s lidmi).

Dokumenty obsahovaly i falešné formuláře vytvořené náboráři, aby muže přiměli k zaplacení poplatků za ne­existující pracovní zakázky. Některé měly v pravém horním rohu razítko, aby vypadaly oficiálněji. Když jsem si pečlivě prohlédl drobný tisk uvnitř jednoho z razítek, všiml jsem si, že je z dětské razítkovací sady a je na něm obličej Minnie z Mickey Mouse.

Během přestávky na oběd jsem se vydal přes celé město na dvoublokový úsek chodníku přeplněný lidmi v ulici T. M. Kalawa u manilské zátoky. Stovky námořníků hledaly práci. Náboráři ze zprostředkovatelských agentur – některých legálních, mnohých ne – chodili s cedulemi kolem krku, na kterých měli vypsané pracovní nabídky, nebo ukazovali na brožury rozložené na stolcích.

V pozadí burácela „Seaman lolo ko“ (Můj děda je námořník), populární rapová píseň v tagalštině. „Dneska,“ rapoval zpěvák Yongas, „jsou to námořníci, kdo končí podvedený.“ Text varoval, že kdysi byli námořníci podvodníci – tím, že byli nevěrní svým manželkám –, ale teď se stali obětmi podvodů všech ostatních. Hodně mužů, kteří se tlačili davem, text zjevně znalo a zpívalo společně s nahrávkou. Nevěděl jsem, kdo hudbu pouští, ale ironii toho, že hraje na náborové akci, dav podle všeho úplně nechápal.

Když jsem se vrátil na vládní úřad pro zaměstnanost v zámoří, vedoucí Odboru operací a sledování Celso J. Hernan­dez jr. seděl za svým stolem a souhlasil, že zodpoví pár mých otázek. Vyložil mi, že když filipínskou služebnou v Kuvajtu znásilní její zaměstnavatel, může požádat o pomoc filipínskou ambasádu. „Jenomže na moři,“ řekl, „žádné ambasády nejsou.“ Z přibližně sedmdesáti případů zneužívání pracovníků, které Hernandez každý týden vyřizoval, se deset až patnáct týkalo námořníků.

Vysvětloval mi, že se vláda nějakou dobu snažila zastavit příval mužů nabíraných agenturami známými zneužíváním pracovníků. Imigrační úřady na manilském letišti zastavovaly Filipínce, kteří odpovídali určitému profilu. V této snaze se vláda soustředila na muže ve věku od dvaceti do čtyřiceti let, o kterých se podle určitých znaků dalo soudit, že pocházejí z venkovských oblastí: měli tmavší pleť, levnější oblečení, byli při cestování bezradnější. Tato strategie měla podle Hernandeze minimální efekt, protože zprostředkovatelské agentury prostě začaly mužům říkat, jak odpovídat na otázky, které by je jinak odhalily. Náboráři taky podpláceli určité imigrační úřady, aby jejich posádky mohly bez vyptávání projít dál.

Řekl jsem Hernandezovi o Andradem a předložil mu důkazy, které jsem shromáždil. Zatímco jsem mluvil, díval se do počítače. Vzhlédl ke mně s prázdným výrazem a řekl, že o Andradeho smrti ani o agentuře Step Up Marine nemá žádné záznamy. „Víte to jistě?“ ujistil jsem se a nedokázal přitom skrýt nedůvěru. Nervózně mi vysvětloval, že řada zprostředkovatelských agentur jako Step Up Marine zůstává pro vládu naprosto neviditelná. Řekl jsem mu, že se budu případem dál zabývat sám. Hernandez zavrtěl hlavou a požádal mě, abych mu pověděl, co jsem zatím zjistil.

***

Navzdory absenci záznamů v Hernandezově kanceláři byla firma Step Up Marine v oboru dobře známá. Byla založena v roce 1988 a původně nabírala personál do domácností jako například služebné, které posílala z Filipín do Singapuru, kde vařily, uklízely a staraly se o děti.

Několik týdnů jsem oslovoval lidskoprávní skupiny na ochranu námořníků po celém světě a žádal je, aby zkusily ve svých složkách najít jakoukoli zmínku o téhle společnosti a nechaly mě nahlédnout do veškerých dokumentů, u kterých to bude možné. Rychle se ukázalo, že Step Up Marine je nežádoucím jednáním proslulá. Dokumenty, které jsem obdržel, potvrzovaly, že během deseti let před Andradeho smrtí agentura figurovala v několika případech obchodování s lidmi, vážného fyzického zneužívání, nedbalosti, podvodných náborů a nevyplácení mzdy stovkám námořníků v Indonésii, Indii, Tanzanii, na Filipínách a na Mauriciu. To mi rozhodně nepomáhalo pochopit, jak je možné, že filipínská vládní agentura pro zaměstnanost v zámoří o firmě ještě neslyšela.

Step Up Marine nebyla jediná nedbalá zprostředkovatelská agentura, na kterou jsem během své práce narazil. Jiné najímaly Indonésany, kteří byli znásilňováni a biti na lodích Sajo Oyangu. Zprostředkovatelské agentury hrály zásadní úlohu taky v situaci opuštěných námořníků, se kterými jsem se setkal v Dubaji.

Všechny postupovaly stejně. Využívaly dluhy, podvody, strach, násilí, hanbu a rodinné vazby, aby muže najaly, uvěznily a nechaly na moři, někdy celé roky, v otřesných podmínkách. Tyto agentury taky ukazovaly, že obchodování s lidmi je na moři spíš rutina než deviace a obvykle není dílem bossů podsvětních zločineckých organizací, ale registrovaných firem, které můžou beztrestně fungovat díky vládním úřadům ochotným nevěnovat jim pozornost. Když jsem psal o námořních exekucích, viděl jsem, jak korupce často sahá z pevniny až na moře. Když jsem studoval zprostředkovatelské agentury, pochopil jsem, že zájem policejních složek o zločin na území státu často končí na pobřeží, i když jejich jurisdikce a odpovědnost sahají podstatně dál.

Taky jsem však začínal chápat, že zprostředkovatelské agentury hrají v globálním rybářském průmyslu ještě jednu, významnější roli. Tyto firmy neměly jenom vytvářet nárazník mezi posádkou a jejími zaměstnavateli a brát na sebe zodpovědnost a vinu. Jejich úkolem bylo taky pomáhat udržovat určitou iluzi o globalizaci. Tyto zprostředkovatelské agentury – zvlášť ty pochybné, náchylné k osekávání mezd a obelhávání pracovníků – poskytují efektivitu, kterou rybářské společnosti potřebují k udržení určité představy, jaké zákazníci po celém světě zoufale chtějí věřit.

Ta představa spočívá v tom, že je možné lovit ryby udržitelně, legálně a s dělníky, kteří mají smlouvu a vydělávají důstojné mzdy, ale zároveň jsou schopní dodat stopadesátigramovou konzervu tuňáka pruhovaného za dva dolary padesát do regálu supermarketu jen pár dní potom, co rybu tisíce kilometrů daleko vytáhli z vody. Tak nízké ceny a tak vysoká efektivita mají skryté náklady a skrývat je pomáhají zprostředkovatelské agentury.

Skryté náklady se rozhodně netýkají jenom rybolovu. Už od průmyslové revoluce mají jiná odvětví dovoleno například vypouštět bezplatně do vzduchu oxid uhličitý a tento náklad skrytý před veřejností vygradoval do situace, o které mluvíme jako o změnách klimatu. O skrytých nákladech v rybolovu se ale podstatně méně ví, protože oceány jsou hodně vzdálený svět.

Rybářské společnosti by pravděpodobně měly co dělat, aby nezkrachovaly, kdyby musely samy najímat muže, kteří dělají tak nebezpečnou práci za tak málo peněz, a ještě se zabývat logistikou. Absence zákonů na moři a ochota spotřebitelů a vlád ignorovat tyto skryté náklady fungují jako svého druhu dotace, které mnoha těmto rybářským společnostem umožňují udržet se ekonomicky nad vodou.

To je nepohodlná pravda globalizace: připomíná spíš obratnou ruku kabaretního kouzelníka než tu neviditelnou Adama Smithe. Lidé, kteří se v řetězcích supermarketů a obchodů s rybami věnují korporátní odpovědnosti a lidským zdrojům, tento úkol přehazují na zprostředkovatelské agentury a tím ještě snižují potřebu dodavatelského řetězce chápat nebo vysvětlovat, jak je možné, že kapitáni na těchto lodích dokážou najít lidi ochotné pracovat za tak málo peněz. Nepotřebují se zabývat skrytými náklady a tím, jestli se na jídelních lístcích uvádí skutečná cena ryb. Nepotřebují vysvětlovat, jak je možné za dostupnou cenu tak rychle převážet ryby přes celou planetu nebo co bude s rodinami námořníků, kteří zemřou na svých lodích nebo utrpí zranění. Kvůli zprostředkovatelským agenturám se na tyhle otázky nedá odpovědět. Pokud je tedy spotřebitelé nebo někdo jiný vůbec kladou.

.......

překlad Jan Škrob