Z „literatury neklidu v hnízdě“ (termín skandinávské literární kritiky) Orstaviková v Farářce příliš nevybočila. Jen posílá „na průzkum“ ženu, která původně chtěla studovat ekonomii, ale nakonec vystudovala teologickou fakultu a stala se knězem. Kdysi jsem četl o dánském pastorovi, který přišel do kostela a přímo řekl lidem, že přestal věřit v existenci Boha, ale že jejich setkávání a charitativní práci pokládá za důležitou a platnou i bez Boží existence. Ani Orstavikové farářka to s vertikálou moc nepřehání, ale navíc si neví rady ani s horizontálním křesťanstvím, s mezilidskými kontakty…Ano, čteme vlastně o sociální autistce s teologickým vzděláním. Zapomeňte na energické farní figury, na ty, kteří vlévají i za krajně nepříznivých okolností zbídačeným optimismus do žil. Farářka Liv potřebuje sama takovou podporu, je ze své role opravdu nesvá, ale lidé kolem ní přesto ztrácejí naději, umírají, dokonce si sáhnou na život sami…ale co k tomu říct? Co k tomu vlastně říct?

Knihy, jako Farářka, toho chtějí od čtenáře někdy až moc. Plnou pozornost, určitou citovou zaangažovanost, trpělivost s náčrty a stínohrou, tak trochu i paralelní studium historie původních obyvatel oblastí za polárním kruhem Sámů (Laponců), jejichž christianizací a pozdějšími výbuchy násilí proti přezíravým křesťanům se farářka Liv věnovala ve své dizertační práci na škole a jejichž kolonizační příběh je v knize využitý.

Farářka může mít (knihy už takové bývají) pro každého jiné důrazy. Jsme různí čtenáři. Já z ní třeba cítím strach z role poslední instance u nejdůležitějších životních situací, zvláštní kombinaci tísně z osamění a úlevy z možnosti, být sám i  nějakou zvláštní  nepatřičnost toho náboženství z tepla a pouště uprostřed severské plískanice, která si ze sněhu a ledu vytesává do svých ság úplně jinak založené figury.