Knižní pól 25. 2. 2017

Literární noviny zavedli v letošním roce ve své příloze Biblio prestižně ambiciózní sloupek: Kniha měsíce Literárních novin. Knihou února se podle Literárek stal čtvrtý, závěrečný svazek esejů George Orwella nazvaný Spisovatelé a leviatan.

Na Orwellových úvahách mne fascinuje, jak jsou pořád živé. Psány byly před sedmdesáti a více lety, týkají se tehdejší společnosti, politiky a literatury, která v té době vycházela, ale měřítka, jimiž je Orwell posuzoval, jsou platná pořád. Podobně jako v prvním z textů tohoto svazku je pořád inspirativní Orwellem citovaný výrok Marka Aurelia o práci a pracovitosti. Poslední svazek českého vydání esejů představuje zralého Orwella, jehož předností je kromě jiného i to, že ve svých úvahách klidnou dikcí a s odkazem na důvody píše, vyžaduje-li to téma, také o tom, v čem se dříve mýlil.

I pro současné čtení Orwellovy Farmy zvířat je mimořádně vhodná jeho vlastní předmluva k ukrajinskému vydání. Orwell ji napsal v březnu 1947. Píše v ní o tom, jak myšlenka Farmy zvířat zrála. Že jejím hlavním podnětem byla především zkušenost ze Španělska v době občanské války. Orwell tam totiž zažil čistky a pronásledování, které probíhaly podobně a ve stejnou dobu jako v Sovětském svazu. Orwell byl ve Španělsku s manželkou a píše toto: V polovině roku 1937, kdy se španělská vláda dostala pod kontrolu komunistů a začalo pronásledování trockistů, stali jsme se oba také oběťmi. Měli jsme velké štěstí, že jsme ze Španělska vůbec vyvázli živí, dokonce nás ani nezatkli. Mnozí naši přátelé byli zastřeleni, jiní strávili dlouhou dobu ve vězení nebo prostě zmizeli.

V tomto textu Orwell také píše klíčovou větu, která objasňuje jeho socialistické přesvědčení a názor na stalinský Sovětský svaz: Podle mého názoru patrně nic nepřispělo k pokřivení původní myšlenky socialismu jako přesvědčení, že Rusko je socialistická země. A k samotnému románu Farma zvířat se vyjadřuje s neobvyklou autorskou sebekritičností: Nechci toto dílo komentovat – pokud nemluví samo za sebe, tak se nepovedlo.

Esej, který dal název celému svazku, tedy Spisovatel a leviatan, pojednává o vztahu spisovatele a politiky. Napsaný byl v létě 1948, ale pasuje i na přelom let 2016 a 2017 bez nutnosti jakékoli korektury. Do Orwellova rámce totiž stačí dosadit vystupování amerických intelektuálů vůči Donaldu Trumpovi nebo vztah českých umělců k některým politikům. Znaménko plus nebo minus není přitom rozhodující.

Co píše Orwell: Zaprvé považuje za přirozené občanské angažmá spisovatele a invazi politiky do literatury rozumí jako přirozenému jevu, který nastat musel. Ale, a teď cituji Orwellovo poselství:

Když se spisovatel politicky angažuje, měl by tak činit jako občan, jako lidská bytost, a ne jako spisovatel. Nemyslím si, že má právo, pouze z titulu své citlivosti, vyhnout se obyčejné špinavé politické práci. Stejně jako kdokoli jiný by měl být připraven přednášet v sálech, kde táhne, čmárat po chodníku, účastnit se předvolební kampaně, roznášet letáky, dokonce i bojovat v občanských válkách, pokud se to jeví nutné. Ale ať dělá ve službách své strany cokoli dalšího, neměl by pro ni nikdy psát. Měl by jasně zdůraznit, že jeho psaní je něco mimo. Měl by být schopen chovat se konzistentně, a přitom odmítat oficiální ideologii, pokud se k tomu rozhodne. Neměl by však nikdy uhnout od žádné myšlenky jen proto, že by mohla vést ke kacířství, a nemělo by mu příliš vadit, pokud někdo jeho neortodoxnost vyčenichá, což se patrně stane.

Orwellovy eseje by, domnívám se, neměly chybět v žádné intelektuálské knihovně. Čtvrtý svazek nazvaný Spisovatel a leviatan přeložila stejně jako všechny předchozí Kateřina Hilská. O knize a Orwellovi bude besedovat spolu se svým manželem Martinem Hilským, šéfredaktorem Literárek Petrem Bílkem a redaktorem Martinem Svobodou z nakladatelství Argo, které celého Orwella vydalo, v pražské Literární kavárně Řetězová v úterý 28. února.

Nový, velmi neobvyklý román Markéty Pilátové S Baťou v džungli má k Orwellovu pohledu na svět překvapivě blízko. Domnívám se, že nejdůležitějším motivem k jeho napsání totiž pro autorku bylo odkrýt nánosy mýtů, legend, lží a polopravd, které se nahromadily nad jménem Jan Antonín Baťa.

Markétě Pilátové přitom tuhle příležitost přihrál doslova osud. Po několika pobytech v Brazílii a Argentině, kdy tam učila především krajany či jejich příbuzné česky, přijela před deseti lety na další takovou štaci, do městečka Batayporã. V překladu to je Baťova Dobrá Voda a je to jedno ze sídel, které v Brazílii Jan Antonín Baťa založil. Shodou okolností to bylo téměř ve stejné době, kdy byl v České republice zrušen rozsudek nad Baťou z roku 1947. Po šedesáti letech a dvaačtyřicet let po Baťově smrti. Tehdy po válce se tím rozsudkem rozhodlo nejen o Baťovi, že spolupracoval s Němci, ale zároveň také o tom, že může být jeho majetek konfiskován. Což byl hlavní účel toho soudu.

Na Markétu Pilátovou čekala před těmi deseti lety u nočního autobusu Dolores Bata Arambasic, vnučka Jana Antonína Bati. A Markéta Pilátová se, aniž by to předem tušila, octla u pramene – u pamětnice a bojovnice za dědečkovo očištění, která jí poskytla celý Baťův archiv plný dopisů, úvah, dokumentů a také básní. Markéta Pilátová tuhle hozenou rukavici bez váhání zvedla. Výsledkem je román psaný jako mozaika z vyprávění samotného Jana Antonína Bati, jeho dcer a vnučky a také jeho zetě. Je to mimořádně vydařená rekonstrukce skutečného příběhu, která se vymyká ze současné české prózy podobně, jako byla ojedinělá firma Baťa v meziválečném Československu. Markéta Pilátová v knize S Baťou v džungli nejenže bourá stereotypy o Janu Antonínu Baťovi, ale našla pro ni také osobitou vypravěčskou kompozici, která balancuje na trojmezí klasické prózy, reportáže a eseje. A přes zdánlivě komplikovanou stavbu je S Baťou v džungli dílo čtivé, srozumitelné – z jedné strany dojemné, jak to působivý román vyžaduje, z druhé strany právě takové, jak to od spisovatele žádá Orwell: je to zároveň kniha kacířská, v mnohém pro Čechy nepříjemná. To když postavy té knihy říkají, jak Čechy vidí.

Výtečný román Markéty Pilátové S Baťou v džungli vydalo nakladatelství Torst.

Fenomenální význam firmy, která proměnila nudné valašské maloměsto v aglomeraci světového významu, zachycuje alespoň částečně kniha Martina Jemelky a Ondřeje Ševečka Tovární města Baťova koncernu s podtitulem Evropská kapitola globální expanze.

Tomáš Baťa a po něm i Jan Antonín Baťa budovali firmu cílevědomě jako podnik překračující národní limity a zakládali další továrny a města jak v tehdejším Československu, tak za jeho hranicemi. V devíti evropských zemích, Slovensko nepočítaje, protože bylo tehdy součástí mateřské země, založili Baťové šestnáct nových továrních měst. Osm z nich vyrostlo v Československu, dalších osm pak v Jugoslávii, Německu, Polsku, Švýcarsku, Francii, Nizozemsku, Maďarsku a ve Velké Británii. Všechny tyto továrny byly zakládány místními dceřinými společnostmi firmy Baťa především z jednoho praktického důvodu – byl to nejúčinnější způsob, jak se bránit ochranářským opatřením. A byl to často tvrdý boj, jak ukazuje například příběh koncernového závodu Baťa v East Tilbury východně od Londýna. Baťu v Anglii nechtěli ani domácí výrobci, ani odbory, ani obchodníci. Společnost British Bata se nejen bránila, ale postupně expandovala zakládáním dalších specializovaných podniků jak v Anglii, tak v britských koloniích, mimo jiné na Jamajce a v Nigérii. Rychlost baťovské expanze bere dech: na pozemcích koupených v lednu 1932 stála na jaře 1933 továrna, která už v červnu téhož roku vyrobila první boty.

Knihu Martina Jemelky a Ondřeje Ševečka Tovární města Baťova koncernu vydalo nakladatelství Academia.