Claire Messudová není českému čtenáři úplně neznámá. Před pár lety vyšla v Odeonu kniha Císařovy děti nemají šaty ze současného New Yorku. Žena z horního patra se přesouvá do Bostonu a po pestrobarevné mozaice Messudová tentokrát vypráví jeden jediný příběh: Příběh ženy, která si neví rady se životem.

Noře je něco kolem čtyřiceti let a je oblíbenou učitelkou na základní škole. Když do třídy dostane nového žáka - Rezu, její život se obrátí vzhůru nohama. Rezu si okamžitě zamiluje, ale stejný cit v sobě objeví i vůči jeho rodičům. S její matkou si pronajme ateliér a začne tvořit. Má konečně pocit, že ji někdo uznává, že pro někoho není tou anonymní, nikým nepoznanou ženou z horního patra, ale že pro někoho může být důležitá.

Nemám rád vzletná slova, a to ani v knižních recenzí. Ale celou dobu, kdy jsem tuto knihu četl, se mi na mysl dostávala slova jako „existenciální“. Možná vás takové slovo v souvislosti s knihou znejistí, ale zbytečně. Neznamená to nic jiného, než že naše milá hrdinka řeší svou existenci. Pokud jste na takové příběhy alergičtí, kniha pro vás nebude. I mně se občas zdálo, že to Nora se svou ufňukaností trochu přehání. Že svůj život přehnaně orientuje na jen jeden objekt, na jeden cíl, na jednu rodinu, na jeden subjekt, a díky tomu ji uniká ten pravý život. Co je ale dobré říct: ta kniha je napsaná dobře.

Možná bych měl vlastně použít superlativ, protože způsob, který Messudová zvolila vás nadchne. Hraje si s jazykem, se větnou skladbou a vy jste tak blíž myšlení hlavní hrdince. Už kvůli tomuto zážitku kniha rozhodně za to stojí. Je Nora voyeurka cizích životů? Nebo je její „nová rodina“ skutečně součástí jejího života? Jak ji vnímají oni? Toto všechno s sebou přináší otázky, dilema, úvahy, které forma knihy skvěle podtrhuje a zvýrazňuje.

K příběhu: ten bohužel není nikterak překvapivý. Ten, kdo má něco načteno (neřku-li odžito) tuší, jakým směrem se může vydat, a on se vydá přesně tudy. Je to škoda, že si autorka nedala s příběhem trochu víc práce, a vydala se tou nejpřímočarejší možnou cestou.

Kniha se pokouší spojit oddychovou literaturu s náročnějším tématem, a výsledek je takový jako by na půlce cesty. Nemohu říct, že by mě bavila tak moc, že bych se těšil, jak to dopadne. Dočítal jsem ji jen proto, abych si potvrdil své tušení zhruba od poloviny knihy (a tušení to bylo správné). Na druhou stranu ale autorka v poslední cca pětině dovedla sebrat poslední, již znatelně docházející síly a kniha dostala lepší tempo.

Ženu z horního patra těžko doporučit nebo nedoporučit, rozhodně její čtení nepovažuju za ztracený čas.

Hodnocení: 65%