Bob a Jennifer stejně jako John a Pony jsou páry ve středních letech a jmenují se Jonesovi. Ti druzí se právě přistěhovali a jdou se seznamovat. Rozhovor o pitomých banalitách je vždycky tak nějak groteska sama o sobě, ale Eno má v sobě něco z černého humoru Beckettova Murphyho nebo Havlovy Vernisáže. Lidé plácají páté přes deváté, neposlouchají se, jsou nervózní z přítomnosti druhého, chtějí si povídat, ale nevědí přesně o čem a jak na to. Myslí si, že jsou zábavní, ale je to jen taková mentální křeč. Sami sebe zachraňují technikami a triky, jako je mluvení bez přestání, ztrapňování partnera, smích, znějící jako drcené sklo, žerty, kterým se nikdo nesměje...někdy se to všechno dovrší až v takovém balábile, kde si každý vede svou a slyší jen hukot svojí nervózní krve.
Celou takovou tragikomedii ještě zamotává fakt, že Bob trpí degenerativním nervovým onemocněním, hrozícím vážným rozpadem stávajících intelektuálních schopností.
V téhle hře o limitech dorozumívání se Eno ukazuje jako určité zjevení ve vedení dialogů, které jsou směsicí realistických a absurdních záblesků. Neobratnost a škobrtání jonesovského konverzačního šmajdání. Je to napsáno tak výstižně a zábavně, že se z četby téhle divadelní hry stal okamžitě můj osobní čtenářský zážitek prvního letošního kvartálu. Protože: kolikrát se vám stane, že si v padesáti řeknete s nadšením u nějaké knihy, že jste ještě něco takového vlastně nikdy nečetli?

V překladu Pavla Dominika vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská, kde v edici Divadlo vychází Eno už jako několikáté anglo-americké drama současnosti. A jak už to tak bývá - oč nenápadnější a neokázalejší celý tenhle projekt je, o to zásadnější službu českému čtenáři poskytuje. Vždyť Enova hra se hrála v New Yorku teprve vloni. Takový bezprostřední kontakt se současným děním třeba takové české poezii myslím vážně chybí.