Když krátce po Vánocích zemřel Lemmy Kilmister 1945), bylo z reakcí hudebníků a posluchačů zřejmé, že svět přišel o legendu, srovnatelnou např. s Johnny Cashem.  Pár akordů, intenzivní podání, charakteristický hlas, image, letitá neměnnost, sex, drogy a rokenrol ve své ukázkové podobě. Jenže zatímco Cash přece jen kroky svého života nakonec došel k pokání, Lemmy tlačil na pilu až do konce. Bylo mu jasné, že žádný hodný Lemmy prostě existovat nemůže. Buď bude tento, téměř jakoby vypadlý z rokenrolového komiksu, nebo žádný. Každý, kdo slyšel baskytaristu a zpěváka Motörhead někdy reagovat v interview poznal, že ten chlapík v klobouku a ručně šitých vysokých botách není žádná lopata. Přes všechen ten aplikovaný bourbon nalitý do coca coly to byl vždycky bystrý a inteligentní chlápek. I proto je čtení jeho pamětí zážitkem, protože Lemmy nejen že toho v hudebním životě zažil dost (od prvních vystoupení Beatles, přes tahání beden Hendrixovi, až po cenu Grammy za album Ace Of Spades), ale měl také názory na svět kolem sebe, které uměl formulovat a stát si za nimi.   I proto se mu na sklonku života klaněli muzikanti napříč žánry – od rokenrolu až k punku. Byl zároveň pankáčem, co bydlí v činžáku v Los Angeles ve dvoupokojovém bytě, zároveň celebritou, raritním kouskem ze zašlých časů slávy těch, kteří už nejsou dávno mezi živými. Jeho knižní paměti byly dlouho rozebrané, teď po autorově smrti, vycházejí na četné naléhání zájemců znovu.

A pochopitelně je tu přes dvacet desek Motorhëad, je tu dokumentární film Lemmy, který je k vidění ve vybraných kinech.