Jak bylo řečeno, Hermann Hesse (1877-1962) je u nás velice oblíben, a to po desetiletí, jeho knihy vycházely již dlouho, novela Peter Camezind již v roce 1911 - a nejinak tomu bylo i za komunistů. Díky Argu máme k disposici i desetisvazkové souborné vydání (1998-2002) ve skvělých překladech Vratislava Slezáka. Je tedy zbytečné na tomto místě převyprávět Hessův literární odkaz, připomínat Stepního vlka, Hru skleněných perel, Siddhártu či Knulpa – dílo je to je vskutku obsáhlé a úctyhodné, hluboce prodchnuté Hessovým humanismem a schopností vyjádřit i ta nejniternější hnutí duše.

Ovšem, jak ukazuje Schwilkův hutný životopis, s autorem samým, s knihou jeho života, to již tak jednoduché, a řekněme, humanistické, nebylo. A byť to není někdy zrovna lichotivý obraz, není přitom proč Schwillkovi nevěřit, vše má poctivě doložené a ozdrojované. Zkrátka, musel to být někdy dosti nesnesitelný člověk, a to již jako chlapec, kdy své jistě milující rodiče týral a projevoval se veskrze sobecky. Ovšem, zároveň se již v dětství projevovalo jeho nadání. Ostatně, toto napsala Hesseho matka v dopise manželovi: "Ten chlapec má v sobě hodně života, neuvěřitelnou sílu, silnou vůli a na své čtyři roky opravdu úžasnou mysl. Jak se to všechno může projevit? Opravdu to hlodá v mém životě, ten vnitřní boj s jeho tyranským temperamentem, s jeho vášnivou bouřlivostí [...] Bůh musí formovat tohoto pyšného ducha, a pak se stane něčím vznešeným a velkolepým – ovšem chvěji se při pomyšlení, čím by se mohl tento mladý a vášnivý člověk stát, kdyby jeho výchova byla falešná nebo slabá."

Zmínce o Bohu je dobré věnovat pozornost, Hesse totiž vyrůstal v prostředí náboženstvím prosyceném, jeho prarodiče sloužili jako misionáři v Indii, otec pracoval v nakladatelství vydávajícím teologické texty, ale byl i autorem patnácti knih, nábožensky zaměřených, ovšem v sugestivním titulu Proč nejsi šťastný "se obracel na ‘otroky onanie nebo sebehany’". Jistě není divu, že právě pro tuto "zátěž" se Hesse nejspíš vůči organizovanému náboženství a církvi vždy vymezoval. A přesto v dopise napsal: "Zůstává otázka, zda by mohlo být náboženství překonáno a nahrazeno. Nikde jinde než mezi národy Asie jsem si tak neúprosně neuvědomil, že náboženství nebo jeho náhrada je to, co nám hluboce chybí."

Zabít se, nebo ne

Dospívání měl mimořádně bouřlivé a těžké, jakoby se hledal, pomýšlel na sebevraždu (ostatně, tyto myšlenky jej neopouštěly po celý život), však si také matka v roce 1892 zapsala do deníku, že nejen Hermannovi spolužáci jej považují za duševně chorého, i domácí lékař doporučil umístění do ústavu pro choromyslné.

Vše nakonec dobře dopadlo, Hesse se srovnal, začal psát, oženil se – ovšem, své paní si zrovna příliš nehleděl, ze vztahu utíkal. Ale ano, psal, cestoval.

Po cestě na Sumatru si při výstupu na nejvyšší cejlonskou horu uvědomil, že se jako Evropan nesmí uchýlit k "útěku do exotismu, ale vydat se zpět ke všemu bytostně vlastnímu, které do sebe zahrnuje vše cizí: ‘Teprve zde, v chladném vzduchu a změti mraků v drsné výši jsem si jasně uvědomil, jak je celá naše existence a naše severská kultura zakořeněna v drsnějších a chudších zemích. Přicházíme plni touhy na jih a východ, poháněni temným, vděčný, tušením domoviny, a najdeme zde ráj, plnost a bujnost všech přírodních darů, nacházíme prosté a skromné, dětské lidi ráje. My sami jsme však jiní, jsme zde cizí a bez občanského práva, dávno už jsme ráj ztratili a to nové, co máme a cochceme vybudovat, nelze najít na rovníku a na teplých mořích Východu, to leží v naší vlastné severské budoucnosti.’" A přesto napsal úspěšný životopis Buddhy, který nazval Siddhárta.

Zkrátka, jak ukazuje Schwilk, Hessův život byl plný rozporů, od asketismu přecházel k hedonismu a – nejen – sexuálním experimentům, ani jeho druhé manželství nebylo zrovna ideální. Ale, stále psal, a byl velice úspěšným a vydělávajícím autorem. Nicméně, jak mu setkání s psychologem C. G. Jungem v září 1917, které označoval za "otevření dveří" drasticky ukázalo, "vybudoval si falešné bytostné já, ‘krásný a harmonický, ale v podstatě lživý svět.’"

Utrpení nade vše

A možná mu Jung i řekl něco k jeho podvědomé představě, že je pro něj nutností trpět (často ovšem trpělo spíše jeho okolí, rodiče, manželky). Dobře to v roce 1925 formulovala Hesseho jedna známá: "Hesse nehledá štěstí, ale bolest. Musí být nešťastný, aby mohl psát. Své neštěstí si přímo vymýšlí, jen tak může poznat sám sebe, realizovat se jako básník. Neustálá hlášení v jeho dopisech o katzastrofách, o bolestech hlavy, problémech s očima, ischiasu, dně a depresi, stále nová oznámení, že chce okamžitě skoncovat se životem, jsou akty sebeukotvení: Trpím, tedy jsem [...] Nitro se odráží ve vnějšku, duševní stav v realitě."

A jak ve stejném roce potvrzuje v materiálech ke svému Stepnímu vlku, jež Schwilk cituje, "Kdyby můj život nebyl nebezpečný experiment plný utrpení, kdybych se neustále nepohyboval na pokraji propasti a necítil pod sebou nicotu, neměl by můj život smysl a já bych pak nemohl vytvořit všechna svá díla, ani ta zdánlivě příjemná a laskavá... žiji už sedm let v ústraní, bez rodiny, bez jakéhokoliv životního společenství, téměř denně konfrontován s problémem sebevraždy – to pak člověk vidí věci svým způsobem a také se s nimi svým způsobem potýká."

Proč neocitovat Schwilka ještě jednou: "V těchto turbulentních týdnech rozptýlení za každou cenu se zaměřil na svůj projekt stepního vlka s cílem prožít a vyzkoušet sám na sobě kolísavost a krizi smyslu moderního člověka [...] Hesse tak může se základní společenskou diagnózou spojit svůj osobní problém, krizi stárnoucího muže, který ztroskotal v partnerství s mladší ženou a chce se za to odškodnit výstřednostmi, a možná se chce dokonce i pomstít."

Schwilk ve své biografii přesvědčivě ukazuje, jak moc bylo psaní pro Hesseho důležité, když cituje dopis z 14. října 1926 "...už před léty jsem odložil estetickou ctižádost a nepíšu literaturu, ale vyznání, tak jako se otrávený nebo topící se člověk už nezabývá svým účesem nebo modulací svého hlasu, ale začne prostě křičet." Bylo důležité, byť již v roce 1916 z léčebného pobytu napsal: "Mé knihy mohou být, jaké chtějí, to teď není důležité. Ale i kdyby obsahovaly všechny dobré poznatky světa, platilo by, že psaní není život a že člověk může psát velkolepé žalmy, ale přitom být velmi nespravedlivý hřebenář [...] Askeze, která mi před desíti lety do jisté míry pomáhala, už není tím, co mi prospívá, je třeba jít na věc syntetičtěji a spasitelněji.."

Neberme jej ovšem za slovo, protože když v roce 1926 v dopise pochybovačně napsal "Nevím, jak dalece se mi jednou zdaří srozumitelně literárně zpracovat své momentální vhledy do chaosu a vnitřní zážitky, zdá se to být téměř nemožné, ale i zde se přece jedná jen o magický krok... k nejvyššímu božství," můžeme jej ujistit, že všechny své vhledy přesvědčivě popsal ve svých knihách.

Ostatně, výtečná Schwilkova biografie nám ještě více pomůže pochopit jak Hesseho svět, tak jeho literární odkaz.

Josef Rauvolf