Fascinace dokonalou propojeností viditelných i neviditelných systémů klíčí z textů Marka Váchy jako zárodek razantní proměny vidění světa. Nejsme zde omylem, vše má hluboký smysl, Tvůrce tvoří tvůrce a zázraky se dějí neustále.

Kdo má z Váchy něco načteno, ten bude nejspíš očekávat podobně povzbudivý materiál spojující vědu s vírou, opěvující nenáhodnost existence. Obsahový ráz publikace se ale tentokrát přesouvá těsněji k člověku v pozici uživatele a správce všeho stvořeného, jehož prodlužující se ruka může buďto jemně zkoumat a opečovávat, nebo bezohledně ničit.

Přestože se autor v úvodu předem omlouvá za opakování některých myšlenek z předchozích knih, je výsledný dojem po seznámení s textem poněkud jiný.

Zdá se, jako by Vácha čtenářovy city zjitřené předchozími tituly nyní využil k defenzivnímu boji za záchranu předmětu obdivu. Dochází na lámání chleba, na odzbrojený pohled „tváří v tvář Zemi“. Nenechavé otázky zneklidňují - Lze „obdivovat polní lilie“ a současně přihlížet masivnímu vymírání jiných rostlin a živočichů?

Autor uplatňuje pohled pravdivě bilanční, inspirovaný silně apelativním poselstvím papežské encykliky Laudato si, vydané v květnu 2015. Přestože se jedná o text primárně určený biskupům, kněžím a křesťanům, tento okružní list dle Marka Váchy promlouvá ke všem občanům planety a lidem dobré vůle.

Těkavé víření silných myšlenek se autorovi stalo impulzem k napsání mnohých souznějících komentářů, v nichž se přiklání k otevřené promluvě o faktech volajících po činu, po radikálních změnách. Vyzývá k pokusu učinit vše, co bude v našich silách, protože „hřích proti Zemi“ koná své a my se „zřejmě poprvé v dějinách nesnažíme vybudovat něco nového, ale stůj co stůj alespoň udržet to staré.“

Marek Vácha na jednu stranu upozorňuje, že je naší povinností starat se o „chrám Boží“, což by člověk (zvláště po přečtení jeho knih) velice rád udělal, ale zároveň nepopírá, že problém je natolik rozrostlý, že v nejednotě zapojení se všech států a obyvatel ztrácí pokusy o výrazné zlepšení na účinnosti.

Autor jedním hlasem s papežem Františkem povzbuzuje k činu alespoň minimálnímu, vykonanému v souladu s vlastním vědomím a svědomím, které může korigovat křesťanská etika, jenž tři rozměry vztahu – k sobě, k bližnímu a k Bohu nyní obohacuje o čtvrtý – vztah k Zemi.

Vácha ve všem nachází těsnou provázanost, a tedy i ve stavu mezi lidskou myslí a životním prostředím. „Pokud tedy lidé například lijí do řeky odpady ze svých továren a zisk z nich evidentně považují za důležitější než kvalitu řeky, stav mysli člověka a stav přírody jsou spolu kauzálně spojeny a živočichové hynou bez jakéhokoliv nadpřirozeného vysvětlení.“

Kniha „Tváří v tvář Zemi“ před čtenářem rozprostírá celou paletu vědecky podložených faktů, těch pozoruhodných i nelichotivých. Marek Vácha buduje členitý text ověnčený mnohými odkazy do navazující literatury a citací nejenom z jádra zmiňované encykliky.

Připomíná momenty hlubšího teologického i vědeckého poznání, milníky předjímající dalekosáhlé společenské změny. Vysvětluje, jak v průběhu dějin docházelo k proměnám chápání člověka, přírody i života obecně. Oprašuje také nejrůznější polemiky s křesťanskými názory a dívá se na problém z mnoha úhlů, přičemž záměrně nevynechává ty konfliktní.

„Krajina je zrcadlem duše. Tvář Země a tvář člověka jsou spolu spojeny.“ Marek Vácha ukazuje, že se křesťanský pohled může stát podnětem k přijetí osobní zodpovědnosti za stav planety, kterou budeme předávat dalším generacím.

„Jestliže se ve světě rozrůstají vnější pouště, protože tak moc narostly pouště vnitřní, stává se ekologická krize výzvou k hlubokému vnitřnímu obrácení.“

Kateřina Malotínová, autorka je kustodkou v Centrum současného umění DOX