Román Nepatrná ztráta osamělosti je vaší prvotinou a zapadá do současného proudu literatury, jež se zabývá rodinnou historií, protože v něm zčásti vyprávíte příběh svého dědečka. Zároveň mám pocit, že román nemá být přesným popisem historických událostí, tedy toho „jak se to přesně stalo“, ale že se z něj stalo svébytné literární dílo, plnokrevný fikční svět. Jak se vyvíjelo vaše uvažování o žánru knihy? Proč dostala přednost fikce před reportáží či historickým pojednáním? 

Neměl jsem ambice psát historický nebo historizující román. V době, kdy jsem s psaním začal, to u nás ještě nebylo takové téma – ale mně šlo primárně o výchozí situaci protagonisty. Na začátku knihy stojí osamoceně v bezejmenném příhraničním městečku, bez peněz, zdraví a rodiny, osamělý a dezorientovaný, ovšem s jedním cílem – dostat se domů a najít své blízké. Jako kdyby na svět přišlo dospělé dítě se všemi možnými handicapy. Nepsal jsem v zásadě příběh o holocaustu, zajímala mě tahle situace, těsně poválečná. Vlastně se jedná o typ bildungsromanu: román ztracených iluzí.

A fikce je to proto, že jsem jednak vždy chtěl psát beletrii, ne vědecká pojednání, a jednak proto že beletrie má v sobě něco, co žánr non-fiction neobsahuje a co nedokáže: zatímco vědecké práce nám umožňují chápat, beletrie nám navíc umožňuje cítit. A to není totéž z hlediska prožitku. To, že jsem se nakonec držel velmi věrně faktografie včetně nových poznatků o tématu, byla spíše nějaká úcta k tématu, které mě zasahuje a týká se mě. Navíc jsou ty reálné příběhy natolik silné, že jsem takový ten bonmot „nenechte skutečnost stát v cestě dobrému příběhu“ vlastně musel vzít z druhé strany – některé věci z té doby jsou tak neuvěřitelné, že jsem se musel krotit a nedávat je tam, protože by vypadaly jako příliš vymyšlené a prefabrikované.

Co bylo dříve, ambice napsat literární dílo, stát se spisovatelem, nebo snaha o poznání rodinné historie, rodinného traumatu a snaha o jeho zachycení? Obecně jak a kdy jste se o událostech dozvěděl vy, jaká byla cesta k poznání vaší židovské identity?

Asi ta ambice. Vždy jsem chtěl psát, a to už od gymnázia, silně mě ovlivnila pražská německá literatura, psával jsem povídky, ale teprve teď, trochu později, jsem se k tomu dokopal. Že máme nejspíš nějaké rodinné trauma, to spíš řešili psychologové nebo psychoterapeuti kolem mě, než že bych to řešil já, transgenerační přenos je samozřejmě jejich oblíbené téma. Můj příklon k židovství byl zejména kulturního charakteru, hlavní překážku jsem viděl v tom, že jsem nebýval věřící, což do jisté míry považuji v tomto ohledu za zásadní. Ono když nemáte maminku Židovku, tak to také není nejsnazší. Pak jsem se tomu začal věnovat a v jeden moment jsem seriózně uvažoval o tom, že bych šel na rabínský seminář. Ale dobře jsem udělal a nešel. (smích) 

Jak probíhala práce s materiály? Australský spisovatel Bram Presser, který se ve své knize Hrst hlíny pokouší rekonstruovat příběh svých prarodičů, přeživších holocaustu, nakonec musí přiznat, že v dnešní době už není schopen se jejich příběhu dostatečně přiblížit, že je zkrátka moc málo dochovaných materiálů, dokumentů či svědectví. Jak to bylo při vašem psaní? Nebo sloužil příběh vašeho dědečka jen jako odrazový můstek?

Příběh dědy, respektive zlomek z toho, je v knize vylíčen zejména v jedné scéně, po návratu z pochodu smrti. Je trošku ode mě nefér třeba vůči jeho sestře, že ji tam nezmiňuji, ona Osvětim tedy nepřežila. A do jisté míry je tohle symptomatické: známe dobře příběhy lidí, kteří přežili, typicky měli mimo jiné především obrovské štěstí, a to ne jedno, ale několik minimálně, ovšem příběhy mrtvých se k nám vlastně nedostanou, nemají příliš jak, dost často tam tápeme, a to i u „slavných“ jmen jako třeba Fredy Hirsch – nejsme schopni rekonstruovat jejich příběh ani z půlky. A svědectví není zas tak málo, ale postihnout celou tu ošklivou věc, to je spíš nemožné než možné.

Já se v tom historizujícím prvku snažil postihnout hlavně tzv. malé dějiny – my víme, jak se ty velké dějinné události zhruba odvinuly (a jsou v knize důležité), ale jak v detailu vypadal takový život? Mluvíme o tom, jak jsme vyhnali Němce a kterým dekretem, ale většinu lidí zajímalo, kde na černém trhu sehnat cukr a tvaroh. V tomhle detailu jsem se snažil být historii velmi věrný – když hrdina jede do odvšivovací stanice, zajímá mě, zda už tramvaje jezdily, která linka a kolik stál lístek. Není to samozřejmě to nejnosnější z románu, ale psal jsem ho dvojím způsobem: jako plnokrevnou literaturu s kvantem aluzivních/intertextuálních narážek i jako tradiční sugestivní a napínavý příběh, faktuálně ukotvený. 

.................

ukázka z rozhovoru, který vedla Tereza Tomášová pro časopis Maskil