Přečtený život Milana Špůrka

Se jménem Milana Špůrka jsem se setkal poprvé v knize Předehra k mlčení (1999). Netušil jsem tehdy vůbec nic o jeho jiných tehdy již vydaných knihách, o jeho zájmech odborných či literárních, nevěděl jsem nic ani o autorovi samém. Předehra k mlčení mne však okamžitě zaujala. Její název byl zřejmý – mlčením bylo dvacetiletí normalizace a předehrou k němu kulturně bohatá léta šedesátá. Chápal jsem tu knihu zejména jako poctu tomuto desetiletí, knihám v něm u nás vydaným, tehdejším českým kulturním časopisům, dobovým literárním experimentům a vůbec nezaměnitelné dobové atmosféře, něčemu, co už se nikdy nemělo opakovat.
Špůrek v té knize nenapsal žádné své vlastní slovo – všechna slova v knize zachycená napsal někdo jiný a autor zde na první pohled vypadá jen jako ten, kdo cizí slova cituje, vybírá, stříhá a komponuje ve výsledný tvar. Je o to méně autorem knihy? A proč to vůbec dělá? Jaký smysl má vytvářet koláž z textů, které jsem nenapsal já sám? Ponechme tyto otázky zatím bez odpovědi a přenesme se k autorovi samému.
Od mého setkání s knihou Předehra k mlčení uplynulo mnoho let, než jsem se díky redaktorce novodobé české literatury a později též nakladatelce Jaroslavě Jiskrové seznámil s Milanem Špůrkem osobně. A těžko to říci jinak: okamžitě mi byl tak blízký, jako kdybychom se znali odedávna. Nebylo k tomu třeba skoro nic říkat, stačilo jen podívat se na jeho knihovnu. Utváření osobní knihovny může být tvořivou činností, jak upozornil Emil Juliš na případu knihovny Ludvíka Kundery, a knihovna Milana Špůrka patří nepochybně k těm nejvíce inspirujícím, nejrozsáhlejším a nejlákavějším, jaké jsem v životě poznal.
Nešlo ovšem zdaleka jen o knihovnu. Milan Špůrek je především neobyčejně milý, laskavý a skromný člověk, jehož hlavní pracovní zájmy byly po dlouhá destiletí čtyři: geologie, fotografie, astrologie a krásná literatura. Sám o tom podrobně vypověděl ve své životní knižní bilanci s názvem Rozpomínání na konci věku (2013).
Při seznámení s Milanem Špůrkem jsem o třetím jeho životním zájmu, tedy o astrologii, nevěděl vůbec nic. Díky němu jsem pochopil, že to může být navýsost seriózní, exaktní oblast lidského vědění s tisíciletou historií a současně též pole k činnosti umělecké. Ostatně o hloubce Špůrkova vzdělání, o jeho autorské poctivosti a vážnosti jeho astrologické práce se mohou přesvědčit čtenáři deseti jeho odborných knih.
Myslím teď ovšem především na Milana Špůrka-beletristu, na autora knih Předehra k mlčení, Přečtený život a Řádky noci. Začnu od poslední jmenované, nejútlejší, dosud nevydané. Velmi osobní, intimní Řádky noci vycházejí z českého literárního experimentu šedesátých let. Špůrek zde pracuje se záměrnou absencí interpunkce, vytváří prózu rytmizovanou, v níž slovní melodie je stejně důležitá jako obsahové sdělení. Tím je vyznání, zpověď, niterné monologické vyslovení subjektivního svědectví o prožitém čase. Autor do textu nepochybně zašifroval události ze svého vlastního života, čtenář však vnímá spíše básnickou kvalitu Špůrkovy prózy. Jde totiž vskutku daleko spíše o rozsáhlou báseň v próze než o vyprávění epické, i když samozřejmě ani takto vypjatě lyrická próza není dějově statická.
Mnohem rozsáhlejší prozaické knihy Předehra k mlčení a Přečtený život začaly vznikat současně, ze stejného impulsu. V sedmdesátých letech začal Milan Špůrek s rozsahově obrovskou literární prací, jíž chtěl sám sobě a svým přátelům literárně zpřítomnit pro jejich životy klíčová a přitom tragicky nenávratně ztracená léta šedesátá, se vším, co v literatuře přinesla jejich generaci. Vášnivý čtenář Špůrek přečetl stovky knih českých i překladových, prozaických, básnických i dramatických. Nyní z nich začal vypisovat delší pasáže, úryvky i jen jednotlivé věty či verše, ukládat je do kartotéky a posléze z nich komponovat nový celek. Myslím, že si nikdo nedovedeme ani představit, jak nezměrné úsilí autor této své literární práci věnoval a kolik hodin při ní strávil. Musely jich být tisíce. Nešlo totiž ani zdaleka jen o mechanickou excerpci literárních textů, ale zejména o to, aby se k sobě navzájem smysluplně vázaly a vytvářely knihu novou, autorovu vlastní. O tu Milanu Špůrkovi šlo. Zpočátku vytvářel knihu jedinou, kterou pak ve strojopisných ukázkách představil svým přátelům. A protože se ukázky líbily, pokračoval dál ve své práci. Když se pak v devadesátých letech naskytla možnost text tohoto typu vydat tiskem, ukázalo se, že zveřejnit text v celku je z nakladatelských důvodů prakticky nemožné. Texty knihy Předehra k mlčení tak autor vyňal z připravovaného celku a dotvořil je v knihu samostatnou. Na zbytku knihy – tedy na Přečteném životě – dále pracoval. Z odstupu let se takto zvnějšku podnícené rozdělení původního rukopisu nejeví jako nešťastné, právě naopak. Protože můžeme-li Předehru k mlčení chápat jako literární poctu šedesátým létům, v Přečteném životě jde o něco víc – totiž o autorovu vlastní zásadní výpověď o světě, o jeho chef d’oeuvre.
Hned se nabízí otázka: Jak může jít o vlastní autorovu výpověď, když v ní sám nenapsal ani slovo? A vracejí se též všechny tři otázky vyslovené výše. K jejich zodpovězení je třeba pokusit se představit si vnitřní Špůrkův svět v sedmdesátých letech. Představme si, že se dlouhá léta věnujeme odborné geologické práci, máme za sebou poměrně vřelé přijetí v oblasti fotografie a fotografické koláže a současně intenzivně studujeme rozsahem nedozírný obor astrologie ze synchronního i diachronního hlediska. A milujeme literaturu. Přečetli jsme tisíce stran beletrie desítek národů, evropských i mimoevropských, jsme fascinováni možnostmi moderního básnického a prozaického jazyka. Umíme rozlišovat hodnoty, bezpečně rozeznáme literární text kvalitní od špatného. Najednou celé to obrovské množství textů, jež jsme přečetli, před našima očima ožívá. Není již cizí, ale citově naše vlastní, námi přečtené. Je to náš vlastní přečtený život. A může se stát naším stavebním materiálem, podobně jako se cizí texty běžně stávaly stavebními kameny autorům renesančním, ale třeba i Jaroslavu Haškovi a evropským modernistům. Víme, že koláž je běžnou součástí výtvarného jazyka už od počátku dvacátého století, a známe i Kolářova Mistra Suna a Nového Epikteta a víme, jak nově, zcela po svém, pracovat s cizími texty. Odtud, z těchto východisek se odvíjí Špůrkův obří literární experiment, který dovádí zmíněné postupy na samu mez možného, ovšem jinak než například podobně extrémně vyhrocená experimentální díla Johnsonova ve Velké Británii.
Milan Špůrek je – nezamýšleně a nevykalkulovaně – ve své Předehře k mlčení a Přečteném životě nejen současníkem, ale doslova souběžcem a plnohodnotným spolutvůrcem posledního stadia evropské literární moderny, která dosud věří v sílu slova očištěného experimentem a braného smrtelně vážně, se vší jeho estetickou i etickou hodnotou. Až posléze, v novém dějinném, filosofickém, literárním i kritickém paradigmatu, se hodnotová i etická měřítka rozostří, rozpliznou a nastoupí nekonečná hra se slovy, jejich významy a popisovanými ději – to už je ovšem jiná kapitola evropské i české literatury. Se Špůrkem dosud stojíme oběma nohama na zemi v pevném hodnotovém rámci.
Přečtený život lze číst mnoha způsoby, z nichž dva se nabízejí samy: Můžeme zcela pominout bibliografické odkazy a Špůrkovu knihu číst prostě jen jako novou českou prózu. Anebo můžeme knihu studovat odkaz od odkazu, dohledávat si citované knihy, vyhledávat si biografické a bibliografické informace o jejich autorech a významovou a odkazovou síť Špůrkova textu rozprostírat donekonečna. Při tom bychom měli mít na paměti, že Špůrkův text je jen jednou jedinou možností z nekonečně mnoha, jak s danými texty nakládat, jak z nich vybírat a jak vybrané citáty nově komponovat. Ze všech těch možných variací nás skoro až jímá závrať. A to je dobře. Vždyť Špůrkova kniha je též, a možná především, něčím, co jsme dosud nezmínili: totiž jednou velikou a vášnivou poctou literatuře a jejím možnostem.
Jan Šulc