CARTIEROVA PANTEŘICE – ukázka z první kapitoly

Jdi, nebo chcípni,

to byla moje zásada…

Paříž 1941

Kdo jsem? Pták v kleci, třpytivý, jistě vzácný, nebo to aspoň tvrdili muži, které jsem milovala a kteří si mě nikdy nevzali. Kde jsou dnes, když je tolik potřebuji? Ať mě přijdou vytrhnout z drápů gestapa, ať mě nenechávají opuštěnou v téhle tmavé místnosti čelit sobě samé a vzpomínkám na nepříliš dobrotivé časy. Kdo pro mě přijde? Kdo se odváží bránit mé jméno, kdo mi navrátí ztracenou čest? Kdo? Louisi, Pierre, kde jste? Neopouštějte mě! Nejsem tak silná, jak bych si přála dávat najevo. Prosím vás… Co zbude z mé hrdosti? Pět řad postříbřených perel v orientálním stylu. Slzy bohů… A ta brož, co mi ukradli. Lazurit, korál, safír, růže na platině, pták v kleci… Ano, dobře jsem se jim vysmívala. Skopčáci, špinavá rasa!

Vpadli do butiku dnes brzy ráno. Zrovna jsme otevřeli, ale ateliér byl už dvě hodiny v plném provozu. Doplňky, přívěsky a další ozdoby; výrobci mají plné ruce práce. Dnešní době vládne bestiář. Cizokrajní ptáci, kohouti a slunéčka sedmitečná vzbuzují nadšení, nabízejí lehkost v těchto temných hodinách, jimiž procházíme. Objednávky jsou jen vzácné, pořizujeme zásoby. Němci mají vkus, ano, přiznávám, peníze také a já mám v úmyslu je přimět utrácet!

Upíjím svou třetí kávu, nechutnou směsku, a přemýšlím, že jsem možná měla zůstat v Ciboure. „Vztekle křičet je k ničemu, Jeanne,“ řekl mi Louis před svou emigrací do New Yorku. „Nic proti nim nezmůžeme a pak, okolnosti moc nepřejí koketnosti, prozatím zůstaňme ve svobodné zóně, počkejme.“ Louis, tak moudrý, tak daleko… Gestapo právě vsadilo jedenáct členů firmy do vězení, jedenáct členů, mezi nimi i Luciena Lachassagneho, mého oblíbeného kreslíře, a Georgese Rémyho, krále prstenů. Smutná epocha, které vládnou zvířata! Ano, nejspíš jsem měla zůstat v Ciboure…

Dva černé vozy s předním náhonem zastaví za strašlivého kvílení pneumatik před domem číslo třináct. Dvířka prásknou, vojáci vyrazí z aut, jejich boty tlučou zemi. Zvědaví kolemjdoucí čekají, koho zabásnou tentokrát. A on, Werner Best… Ještě neznám jeho jméno, ale již brzy ho poznám. Vtrhne do prvního salonu, rozeznávám tvrdé zvuky, hrdelní, příkré. „Schnell, vernünftig, still.“ Nemluvím německy. Nenávidím Němce. Best si nechá jediným prudkým pohybem otevřít výkladní skříně. Skvěle, můj přítelíčku, teď vím, co tu děláš, přišel sis pro mě. Nemám strach. Ještě ne. Jeden z vojáků vříská: „Toussaintová! Najděte Toussaintovou.“ Finette, mladá prodavačka, se třese po celém těle, koktá, oni ji uhodí, až padne na zem. Prasáci! Jak jen vás nenávidím!

„Židovka!“ řve voják. „Toussaintová je Židovka!“

„Slečna je Belgičanka, pochází z Flander,“ škytá Finette.

„Toussaintová, kde je Toussaintová?“ vříská ten chlap, jako by ji neslyšel, a fackuje to ubohé dítě.

„Tady, pane,“ ozvala jsem se, scházejíc po schodech z tepaného železa. „Přestaňte ji týrat, prosím, neschovávám se a jsem připravená vám odpovědět na vaše dotazy.“

* * *

Vždy jsem si dávala nanejvýš záležet na svých entrées, na tom, jak vstupuji „na scénu“, a tak to i zůstane, aspoň pro historii firmy Cartier. Pevně stojím na posledním schodě, třesoucí se rukou svírám křišťálovou kouli na zábradlí, rozhodnutá postavit se čelem muži, který je zřejmě toho všeho velitelem. Werneru Bestovi. Jsem panteřice. Cartierova panteřice. Ve svých bezmála pětapadesáti letech už nemusím nikomu nic dokazovat a taky už nemám co ztratit, hlavně ne svoji důstojnost. Ano, pane Beste, hlavně ne svoji důstojnost!

„Výborně tedy, madame, jste rozumná,“ praví ten děsivý člověk. „Tuším, že si budeme rozumět. Pojďme se projít na naše velitelství. Hotel Majestic, znáte?“

„Třída Kléber, jestli se nemýlím…“

„Seberte ji!“

Ani jediný pohled na mé zaměstnance. Riskovala bych, že si v něm přečtou mou nejistotu. Silná, zůstat silná. Pořád. Kvůli legendě, památce, kvůli té osobnosti, kterou jsem ukovávala rok po roce. Žena z bronzu. Železná žena. Krunýř si vynucuje respekt, chlad je má hradba, emoce mě děsí. Držet se, ať to stojí, co stojí, držet hlavu vzpřímenou a ovládat svůj strach. Zarazit paniku. Žádné slzy ani nářky, postupovat přímo vpřed jako vždy.

Na rue de la Paix se srotil dav. Není to kvůli tomu, aby spatřili Eduarda VII. nebo mahárádžu z Kapurthaly, jak vcházejí ke Cartierovi. Vůbec ne; tady jde o zatčení. Mé zatčení. Vojáci mě bez skrupulí hodí do jednoho vozu. Motor naskočí a my s pekelným otřásáním jedeme do kopce podél Champs-Elysées. Pod ostřížím dohledem dorazím do sídla vojenské německé vlády. Je to zlověstné místo. Třetí říše úřaduje. Nacistické vlajky se vzdouvají nad každým oknem, stěny pokrývají svastiky a je tu jen jedna šperkařka, aby v tom viděla symbol stylu art deco. Klapání bot, cvakání samopalů, napjaté paže a hitlerovské pozdravy. Heil! Srdce mi zběsile buší, vězni přišli o svou hrdost a jedna matka, která žádá, aby jí navrátili jejího syna, dostane pažbou přes nos jako jednoznačnou odpověď. Můj Bože, proč jsi nás opustil?

Odvedou mě do téhle tmavé cely, kde už nekonečnou dobu chřadnu. Nic k pití, žádné cigarety, jen čekání a nejistota příštího okamžiku. Sténání v dálce a náhle ohlušující rachot. Hluk blížících se kroků a pak zase mizejících v dálce, tlumené zvuky, krátké klapání, skoro jako by se minulost chystala znovu vytrysknout a stále ta slova, nicotné úryvky: „Schnell, vernünftig, still!“ Ne, nedovolím jim, aby na mě zapůsobili. Vzpomínky, co jsou to vzpomínky? Kousky života sloužící ke stvoření ženy nebo jejímu zničení. Ale ještě nenadešel čas, dveře se otevřou a vpustí dovnitř pár odhodlaných mužů. Vojáků. Šéfů. Trýznitelů. Němců. Znovu podzemní chodby tohohle hotelu duchů, křik, exploze a potom nejisté ticho zakalené klapotem bot na navoskovaných parketách.

Uvedou mě do kanceláře obložené dřevem, která je cítit staromódním parfémem. Jedním z té dovršené epochy, v níž se tak dobře žilo. Werner Best je tady, obklopen dvěma strážci a jedním pomocníkem z tábora. Pokyne mi, ať se posadím. Jeho nohsledi ho oslovují Obergruppenführere. Z jejich řeči vyrozumím, že je šéfem policie. Měla bych to považovat za čest? Je mladší než já. Má tvrdě tesaný obličej, černé obočí a tmavé oči. Vydržím opětovat jeho pohled beze zloby, nenávisti či opovržení, jen s lehkým znuděním. Vím, že tu nejsem náhodou. A co kdyby šlo jen o špatný vtip? Ale Obergruppenführer Best nemá smysl pro humor.