Benediktinský mnich Anselm Grün a český filozof náboženství Tomáš Halík, kteří patří k nejčtenějším autorům současné spirituální literatury v Evropě, napsali společnou knihu. V ní se z různých úhlů, daných též rozdílným typem životního příběhu a prostředí, v němž vyrůstali, zamýšlejí nad možným přínosem ateismu pro prohloubení křesťanské víry. Rozlišují různé druhy náboženskosti a různé druhy nevíry. Zaměřují se především na "ateismus bolesti", jemuž konfrontace s tragikou a složitostí dnešního světa nedovoluje nekriticky přijmout tradiční pojetí Boha jako všemocného režiséra světa, ale také na "apateismus" - dnes rozšířenou lhostejnost nejen vůči náboženství, nýbrž i vůči otázkám, které vznáší víra. Shodují se v názoru, že živá víra v krizích zraje a je schopna "obejmout" a integrovat i onu zkušenost, z níž vyrůstal kritický ateismus. Paralelní odpovědi obou autorů na zásadní spirituální otázky dnešního světa a jejich společný rozhovor rámují dvě meditace - nejprve úvaha Tomáše Halíka nad výrokem Fridricha Nietzscheho "Bůh je mrtev" a na konci reflexe Anselma Grüna nad kázáním apoštola Pavla o neznámém bohu na athénském Areopagu.

Ze závěrečného živého rozhovoru vybíráme následující ukázku:

1.         Winfried Nonhoff (W. N.): Bůh je mrtev. Tento výrok je pro mnohé lidi dnes něčím naprosto samozřejmým. Jaké zkušenosti současníků se ukrývají za podobnou diagnózou? Jak byste se pokusili navázat rozhovor s lidmi, kteří se touto větou ohánějí?

Anselm Grün (A. G.): Ve veřejném životě už Bůh nehraje téměř žádnou roli. A v osobním životě mnohých lidí také ne. Náš život je naplněn termíny a schůzkami a nemáme čas zabývat se Bohem. Já bych se člověka, který říká, že je Bůh mrtev, zeptal, jakého Boha myslí. To by ho znejistilo. A pak bych se jej otázal, v čem spatřuje smysl svého života a o co se v životě opírá. Boha zřejmě nezmíní, ale bude muset přinejmenším přemýšlet, co si chce se svým životem počít a co tady po sobě chce zanechat.  Myslím, že věta „Bůh je mrtev“ je často jen bezmyšlenkovitým opakováním toho, co už jsme někde slyšeli. Proto bych se nesnažil dotyčného o Boží existenci přesvědčovat, snažil bych se ho trochu znejistit, aby vznikl prostor, do nějž by Bůh možná mohl vniknout.

Tomáš Halík (T. H.): Zeptal bych se: Jaký bůh je mrtev? Nejčastěji jde o to, že nějaká představa o Bohu ztratila věrohodnost. Lidské představy o Bohu se v dějinách i v životě jednotlivých lidí rodí a umírají. Snad je možné říci, že každá ta lidská náboženská představa je nějakou odpovědí na Boží sebezjevení, a to nejen v Bibli, také na Boží stopy v přírodě, v dějinách, v kultuře... Všechny ty lidské představy mají v sobě přirozeně něco lidského, tedy podmíněného dobou a lidskou osobní zkušeností, obrážejí často také lidské fantazie, přání a obavy. Přesto je nelze redukovat jen projekce lidských obav a přání. Velké kulturní proměny a dějinné zkušenosti, jako byl nástup moderní doby v době Nietzscheho a pak zkušenosti světových válek a holokaustu, vždycky nějaké dosavadní představy o Bohu odnesou do minulosti, ale také často přinesou nové náboženské zkušenosti. Ty se ale někdy vyjadřují i nenáboženským jazykem, jak je tomu často v naší době.

2.         W. N.: Spatřujete za oním pomalým, jakoby anonymním umíráním Boha něco, co se projevuje jako vědomý ateismus? Jaké děsivé následky může mít odloučení od Boha?

T. H.: Boží místo v mysli jednotlivců i v kultuře nezůstává prázdné, na Boží trůn si pak často usedne někdo jiný či něco jiného, co pak pro lidi hraje roli Boha. Něco relativního se zabsolutizuje, dochází k modloslužbě, kterou Bible chápe jako nejhorší hřích. Vzpomeňme na uctívání diktátorů a diktátorských režimů v nedávné době a někde ještě dnes. Chesterton tvrdil, že lidé, kteří přestali věřit v Boha, často pak věří čemukoliv.

A. G.: Jaké následky má odloučení od Boha, dnes pozorujeme v posilování pravicových radikálů. Posilují právě na východě Německa a vyplňují prázdné místo, které vzniklo v srdcích lidí odloučením od Boha. Kdo ztratil Boha – vidím to naprosto stejně –, se ocitá v nebezpečí, že si na jeho místo dosadí modly. Může se jednat o úspěch, národ, boj proti všemu cizímu a fascinace násilím. Člověk si pak myslí, že nemusí dodržovat žádné zákony.

W. N.: Zeptám se naopak: Může být ateismus pro člověka i přínosem?  

T.H.: Jistě – pokud se ateismem míní rozchod s určitým druhem teismu, s příliš naivními náboženskými představami, pak takový ateismus vyčistí prostor a může být přípravnou fází pro zralejší typ víry. V tomto smyslu mluvili o ateismu jako přechodné fázi v dějinách náboženství nebo v lidském příběhu víry myslitelé jako Hegel či Ricoeur. Já také často mluvím o jistém typu ztráty víry jako o účasti na tmě Velkého pátku. Důležité je, aby Velký pátek nezůstal pro člověka posledním slovem, abychom se dostali skrze ateistickou krizi dál za ateismus.

A. G.: Ano, i já v něm spatřuji přínos spočívající ve větší svobodě, rozumu a angažovanosti. Hodně lidí, kteří prohlašují, že nevěří v Boha, se drží lidských práv. Takoví lidé argumentují čistě racionálně a jsou obrněni proti náboženskému fundamentalismu a náboženským ideologiím. Upřímný ateismus je tolerantní, protože chápe víru i nevíru jako možnosti a obě tyto možnosti respektuje.

…..................

5.         W. N.: Řekněme tedy, že Bůh existuje, že je životem a že skrze něj působí: Není pak Bůh přítomný i v ateistovi, nemluví skrze něj? Jak bychom měli chápat tento Boží vzkaz?

T. H.: Samozřejmě, že je Bůh přítomen i v životě ateistů. Když se lidé dnes ptají, zda máme společného Boha s muslimy, odpovídám, že nejen s muslimy, ale i s ateisty, motýli a horami. Jinak kdyby byl Bůh pouze „náš“, byl by to kmenový bůžek s omezenou kompetencí a nikoliv Stvořitel nebe i země, Pán všeho světa, viditelného i neviditelného. Bůh skrze ty druhé nás neustále překvapuje, říká: Jsem víc, než si můžeš myslet. Jsem ten, který jsem.

A. G.: Vidím to stejně. Bůh je určitě přítomný ve všech lidech. Také v ateistech. Bůh přebývá v každém člověku, v samé podstatě jeho duše. Ale mnoho lidí se odcizilo podstatě své duše, a tak Boha v sobě nevnímají. Poselství Boha – viděno očima Ježíše – pro každého člověka zní: „Buď naprosto sám sebou, buď oním jedinečným a neopakovatelným člověkem, jakým jsem tě stvořil. Když budeš zcela sám sebou, budeš se mnou a nakonec budeš následovat mé volání.“ 

6.         W. N.: Že se dnes lidé odvracejí Boha, je často způsobeno tím, jak se dívají na církev. Jak se vyrovnáváte Vy s těmito souvislostmi a s tímto konfliktem? Může člověk věřit v křesťanského Boha, aniž by byl v církvi?

A. G.: Chápu, když jsou lidé na své cestě za duchovnem zklamaní církví, v níž nenacházejí to, co naplňuje jejich nitro. Přesto se ale pokouším v nich vzbudit trochu pochopení pro to, že jsme všichni pouze lidé.  Pro rané křesťany to, že Židé a Řekové, muži a ženy, bohatí a chudí, zbožní a hříšníci spolu tvoří jedno společenství, bylo velmi důležitou náboženskou zkušeností. Po své duchovní cestě musí jít každý sám. Potřebujeme ale také, aby nás podporovalo nějaké společenství, i když je toto společenství někdy úzkoprsé a my s ním máme problémy. Proto vždy povzbuzuji lidi, aby dále kráčeli po své duchovní cestě sami, aby ale zůstali otevřeni vůči kořenům, z nichž vycházejí. A když si budou svých kořenů vědomi, otevřou se opět společenství církve, v níž jsme nakonec všichni zakořeněni.

T. H.: Už dávno křesťané věděli, že existuje nejen viditelná, ale i „neviditelná“ církev. Svatý Augustin učil, že mnoho těch, kteří si myslí, že jsou uvnitř církve, jsou ve skutečnosti venku - a platí to i naopak. Ruský teolog Evdokimov říkal, že víme, kde církev je, ale nevíme, kde není. Skutečné hranice církve zná jen Bůh, proto nemá příliš smyslu spekulovat o tom, kdo a kdy je skutečně mimo církev v onom hlubokém mystickém smyslu. Dnes existuje na Západě značně difusní „církev“ těch, kteří se s praxí a učením současné církve rozešli, buď z církve formálně vystoupili, nebo jsou v ní velmi nespokojení či pasivní, ale dále věří – svým vlastním způsobem. Tito lidé se někdy označují za lidi „nikoliv nábožensky věřící, avšak spirituální“; pravděpodobně je tato „církev hledajících“ a také „bývalých praktikujících křesťanů“ na Západě mnohem početnější, než stádce disciplinovaných „praktikujících“ katolíků či evangelíků. O budoucnosti církve rozhodne také to, zda se církvi podaří s těmito lidmi znovu navázat dialog. Kdyby se církev obrátila zády k těm, kteří se k ní obrátili zády, stala by se sektou. Nejde o to, přilákat je za každou cenu do existujících institucionálních a intelektuálních hranic dnes existující podoby církve. Spíš jde o to, obohatit poklad víry i o zkušenost těchto „ztracených synů a dcer“, protože Bůh pracoval a pracuje i v nich - dokonce často i v jejich revoltě.

….....................

8.         W. N.: Ale ono to přece není tak, že by nás víra jednou provždy ochránila před pochybnostmi, temnotou a existenčními krizemi. Vy to dobře víte. Co mají v našem životě společného pochybnosti a víra, skepse a důvěra? Jak obstojí naděje tváří v tvář bolesti? Jak nás může víra utěšit uprostřed temnoty?

T. H.: Čím hlouběji člověk vrůstá do tajemství, které nazýváme Bůh, tím hlouběji rozumí slovům žalmu: Oblak a temnota je vůkol něho. Zralá víra musí mít trpělivost snášet otevřené otázky a šípy pochybností. Naštěstí má Bible mnoho textů – v žalmech, v knize Jób či v knize Kazatel, které propůjčují slova našim modlitbám i tehdy, když máme vyschlo v hrdle i v srdci. Slunce bývá občas za mraky či za obzorem a se světlem náboženských jistot je tomu také tak.

A. G.: Ano, a také proto patří pochybnosti k víře. Pochybnosti chrání víru před tím, aby si vystačila s pouhým systémem víry. Pochybnosti nutí víru, aby neustále znova formulovala následující otázky: Co opravdu znamená, že věřím v Boha, že věřím ve věčný život? Co myslím tím, když mluvím o Bohu? Pochybnosti jsou ostny, které mou víru pravidelně očišťují od projekcí a vlastních představ. Když trpím svým životem, když mě sužují bolesti, když na mě padá temnota, není víra levným trikem, aby to všechno člověk najednou nebral vážně. Víra je jako skulina, do níž se svrchu, do mého zoufání, do mé temnoty, prolne naděje. Víra není v temnotě jistotou, ale je nadějí, jíž se mohu přidržet. List Židům definuje víru takto: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme.“ (Žd 11,1). A tak poskytuje víra uprostřed temnoty pevné místo, to je moje naděje.

…....................

12.       W. N.: Zkušenost s nepřítomností Boží má věřící i ateista. V jistém smyslu se oba dívají stejným směrem. Můžeme víru a nevíru chápat jako sourozence? Samozřejmě, že je mezi nimi rivalita, ale i rodinné pouto. V čem spočívá trvalý význam nevíry pro víru a naopak?

A. G.: Každý člověk má v sobě víru i nevíru. Pro mě je kříž symbolem obejmutí. Když překřížím ruce nad svou hrudí, obejmu v sobě víru i nevíru. Když objímám nevíru, je to obrana proti tomu, abych snad nechtěl bojovat s nevěřícími. Kdo v sobě samotném neobejme nevíru, toho začne znejišťovat nevíra ostatních. Kdo ji ale přijme v sobě, ten pochopí nevěřícího. Může potom víru a nevíru v podstatě nahlížet jak sourozence. V každém z nás mají tito sourozenci jinou konstelaci. V někom je silnější víra, v jiném člověku zase nevíra. Ale v každém z nás jsou oba póly. Jakmile si to přiznáme, bude pro nás lehčí spolu mluvit. Nevíra nutí mou víru, aby se neustále ptala, v co vlastně věřím. Víra je pro nevíru výzvou, aby se člověk příliš rychle a jednostranně nefixoval na nevíru. V každém člověku je také někde vevnitř tušení, že lze věřit. V rozhovoru s nevěřícím nechávám jeho nevíru, aby byla pro mou víru výzvou. Současně ale doufám, že jeho nevíru moje víra poněkud změkčí a že bude moct současně ve své nevíře odhalit známky víry. Ano, přesně tak: všichni se díváme na Boha, který je mimo všechen obraz, mimo všechny argumenty, mimo víru a nevíru, je zde jako veliké tajemství, k němuž všichni směřujeme.

T. H.: Všichni se díváme na horu, jejíž vrchol je přikrytý oblakem a nejen Bůh, ale i náboženští vůdci a proroci se zdají být daleko. Čekání je vždy vydáno nebezpečí netrpělivosti, pokušení raději tančit kolem zlatého telete. Stánky na pestrém náboženském trhu dneška jsou plné „náhradních bohů“, modly jsou oblíbený produkt všudypřítomného průmyslu zábavy. Někteří už neslyší tichou hudbu Božího mlčení.

A ti, kdo jsou vystaveni zkušenosti Božího mlčení, Boží nepřítomnosti, si mohou svobodně vybrat z nabídky různých interpretací tohoto jevu: Bůh neexistuje a nikdy neexistoval, Bůh zemřel, odcestoval, předal dočasně či navěky lidem otěže vlády nad světem, přírodou a dějinami. Rozhodl jsem se pro jiný pohled: Víra, láska a naděje jsou tři druhy trpělivosti tváří v tvář Boží skrytosti.

V řadě svých textů se vracím k jedné myšlence: víra a pochybnost jsou jako dvě sestry, které se musí navzájem podpírat na úzké lávce přes propast Boží nepřítomnosti. Víra, která by se zřekla své sestry pochybnosti, neslyšela její kritické otázky, by se mohla zřítit do pasti fundamentalismu a fanatismu nebo upadnout do bláta na mělčině povrchní věřivosti. Pochybnost, která by neměla odvahu pochybovat o sobě samé, která by odmítla spirituální a morální impulsy, které vycházejí ze světa víry a ztratila by onu půdu pradůvěry ve smysluplnost skutečnosti, by mohla skončit v cynismu a zahořklosti. Ti, kdo potlačují své pochybnosti, je často promítají na druhé lidi.  „Dobrý boj víry“ nemusí znamenat vítězství nad pochybností už na tomto světě; zpravidla končí až v náručí toho, který nás očekává až za hranicí všeho představitelného.

Winfried Nonhoff (1951), německý novinář se zaměřením na teologii a duchovní život