UKÁZKA :

Luvo stál uprostřed noci v Almině horní ložnici a slyšel slova Harolda Konacheka, který jako by šeptal z hrobu: Všichni se pomalu noříme do bažiny. Všichni se vrátíme do bláta. Až nakonec znovu povstaneme v paprscích světla.

Vítr, který se teď prohání Alminou zahradou, uvědomil si Luvo, se v listopadu vrací do Kapského Města každý rok, kam až jeho paměť sahá, a každý rok, co pamatuje Alma. Vrátí se i příští rok a ten další opět, pak znovu a znovu, v průběhu budoucích staletí, dokud všechno, co kdy lidstvo poznalo a pozná, nezmizí v nenávratnu.

V PŘÍZEMÍ

Na utěrce před Almou ležela tři kouřící vajíčka. Jedno zvedla a nakřápla skořápku. Nebe i oceán byly velmi tmavé. Ten vysoký muž s ohromnýma rukama se oháněl prsty po její kuchyni. „Dochází nám čas,“ říkal. „Náš společný čas, madam.“

Pochodoval po kuchyni sem a tam. Zábradlí na balkoně sténalo ve větru, možná sténal samotný vítr nebo sténal vítr i zábradlí, její uši to nedokázaly rozlišit. Vysoký muž vytáhl zpoza stuhy na klobouku cigaretu a nezapálenou si ji vložil mezi rty. „Asi si myslíš, jaká nejsi hrdinka,“ řekl, „když tam nahoře mácháš mečem proti velké staré armádě.“

Roger ve vzduchu zamával domnělým mečem. Alma se snažila ho ignorovat a soustředit se na vejce ve svých prstech. Ráda by si ho posolila, ale nikde neviděla solničku.

„Jenže prohráváš. Hodně prohráváš. A skončíš stejně jako ti ostatní staří a bohatí závisláci – zůstane z tebe jenom prázdná schránka a budeš se bez ustání krmit vzpomínkami tak dlouho, až z tebe nezbude vůbec nic. No není to tak? Teď je z tebe jenom trubka, viď, Almo? Jenom krvácející trubka. Hoď něco dovnitř horem a rovnou to vypadne spodem.“

Alma držela v ruce vejce, které si právě oloupala. Pomalu začala jíst. V obličeji toho muže před sebou viděla nějakou potlačovanou emoci, hněv či celoživotní opovržení. Aniž by otočila hlavu, připadalo jí, že tam venku ve tmě za kuchyňskými okny na ni čeká něco děsivého.

„A co ten sluha?“ hovořil dál ten muž. Přála si, aby už zmlkl. „Z určitého úhlu pohledu to od něj asi vypadá jako oběť. Je to hodný kluk, schopný, mluví anglicky, netrpí žádnou chorobou, pořídil si malého černouška, každý den dojíždí autobusem patnáct kilometrů tam a zpátky a vaří čaj, zalévá zahradu, češe paruky. Nakupuje. Stříhá ti nehty. Skládá babičkovské prádlo. Apartheid máme už dávno za sebou a on vykonává ženskou práci. Svatoušek. Sluha. Mám pravdu?“

Před Almou ležela další dvě vajíčka. Srdce jí v hrudi divoce tlouklo. Ten vysoký černý muž měl i uvnitř na hlavě klobouk. Zničehonic se jí vybavila věta z Ostrova pokladů: Oči jim jen svítily, nohy kráčely rychleji a lehčeji, nedychtili už po ničem jiném než po bohatství, které jim všem zaručí život bujného hýření.

Roger si jedním prstem klepal na spánek. Jeho oči vypadaly jako vodní víry, do kterých se nesmí dívat. Nejsem tady, pomyslela si Alma.

„Ale jak to vypadá z jiného úhlu pohledu?“ pokračoval muž. „Sluha si sám odemkne mříž i dveře, pozoruje tě, jak se tady celá klepeš, ví toho víc, než si pamatuješ. Čeká na svoje dědictví. Drží kasu. Určitě taky jí párky, co? Nejspíš platí i účty. Ví, kolik utrácíš za toho doktora.“

„Mlčte,“ řekla Alma. Nejsem tady, říkala si v duchu. Nejsem nikde.

„To já jsem tomu chlapci všechno zařídil,“ prohlásil. „Je mi jasné, že nemáš nejmenší tušení, o čem to mluvím. Našel jsem ho v botanické zahradě – co byl zač? Jenom sirotek. Zaplatil jsem mu operaci. Krmil jsem ho, staral se o něj. Přivedl jsem ho zpátky. Starám se, aby byl zdravý. Nechávám ho chodit ven.“

V korunách stromů v předzahrádce se zhoupla světla od projíždějícího auta. Almě se sevřelo hrdlo strachem. Světla zmizela. Nad domem hučel vítr.

„Okamžitě buďte zticha,“ řekla.

„Najez se,“ vyzval ji Roger. „Najez se a já budu zticha, až ten prcek nahoře najde, co hledám. Pak můžeš v klidu umřít.“

Zamrkala. Na chvíli se ten muž v její kuchyni proměnil v démona – panovačného, obrovského démona, který na ni shlížel zpod pískovcového obočí. Mával svýma odpornýma rukama.

„Všichni tady máme gorgonopse,“ ukázal si na prsa.

„Já vím, kdo jste.“ Řekla to tiše a ostře. „Vím, o co vám jde.“

„To se vsadím,“ odvětil Roger.