Ukázka:

Dneska máme pondělí, poslední pondělí před soutěží a minule na zkoušce mi Tomáš řekl, že mě má asi rád. Tak dobře, no, neřekl přesně tohle, ale řekl, že mě nenesnáší, a dvě ne jsou jedno ano, to ví každej, kdo zná z matiky dvojitý mínus, takže mě snáší. Byla jsem ráda, protože já ho taky snáším. Docela. Vrátili jsme se pak spolu normálně do sálu, jako by se celou dobu nic divnýho nedělo, a od tý doby už nám šlo tancování skvěle. Asi stačilo si to říct. Máma vždycky říká, že pravda pročistí vzduch a ruce taky neumatlá. Já ty její přísloví už nemůžu poslouchat, ale tahle pravda se mi líbila. A vůbec nevadí, že jsme si to řekli zrovna na holčičích záchodech pod umyvadlem. To je náhodou taky docela romantický. A jestli není, tak mně je to jedno.

A že jsme teda měli co dělat, co trénovat a co zlepšovat, protože do soutěže už zbývalo jenom sedm dní, a to uznejte, že je málo. Celý čtyři hodiny předtím jsme neudělali prakticky nic! Překvapilo mě, že nám, teda Tomovi, Saša svěřila celej tanec úplně samotnejm a ani nás nechodila kontrolovat. Trochu to vypadalo, jako by něco tušila.

S Tomovou maminkou jsme se domluvili, že se o víkendu před soutěží, která je v pondělí, jak už jsem vám říkala, sejdeme s Tomem sami v sále. Já si to rači připomínám, víte, abych na to třeba nezapomněla. Fúrie, teda Saša, nám dala klíče od zkušebny i od sálu, jako kdybysme už byli velký. To jsme byli s Tomem pyšný. Tom si zespoda foukl do ofiny a klíče si chtěl strčit do batohu, ale Saša řekla: „A to raději ne, Tomaš, ja ty kliče dafam Kristynce.“ Asi věděla, že Tomáš má hlavu v oblacích a moc nevnímá, a asi si myslela, že by ty klíče mohl ztratit. A to on by mohl. Dneska jsme poprvé zkoušeli všichni ve fungl novejch kostýmech. Přinesla je Tomova maminka a všichni vejskali radostí a sesypali se na Darju jak pytel blech a rvali jí sukýnky a trikoty z tašek. Saša byla z její práce nadšená. Vůbec si ty dvě spolu rozuměj, jako by se už znaly. Ještě vám musim říct, že spoustu ozdob na ty krásný nový kostýmy přišil Péťa. Je v tom šití nesmírně zručnej a má skvělý nápady. Přišel prej místo školy normálně za Darjou domů, úplně sám, Tom nikde, protože ten teda za školu nesmí, a celý dopoledne spolu šili. No chápete to? Měli to domluvený! Jak tohle Darja zařídila, to je mi vážně záhadou. Petřík je z Darji celej pryč. Pořád dokola si prej povídají o jednotlivejch baletech, a dokonce se u Toma doma dívali na video s nějakým slavným sólem. Péťa dělal hrozně tajemnýho, jenže on žádný tajemství neudrží, to by ho snad rozbolelo břicho, kdyby si to měl opravdu nechat pro sebe. Takže nám vyzradil, že na tom videu, jako na DVD nahrávce, viděl Darju, to jako Tomovu maminku, jak nádherně tančí Labutí jezero! Kdybyste to nevěděli, tak to je úplně nejvíc nejslavnější balet všech dob. A taky povídal, že tam viděl ještě někoho. Naši Sašu! Tak tomu teda nevěřim, to si Péťa vymejšlí. Fúrie jako labuť? To těžko.

Řeknu vám, tančit v kostýmu, to je úplně něco jinýho než v trikotu, na kterej jsem zvyklá z každýho tréninku. Člověk se musí naučit zacházet s tou tuhou tylovou sukní, který se říká tutu nebo balerína a která rovně trčí do stran a všude se plete. Tom pořád nevěděl, jak se ke mně postavit, ta sukně děsně překážela, ale pomohla nám jeho maminka. Chvíli tančila s Tomem a všechno mu předvedla – vzala si na to můj kostým Klárky. Byla teda o dvě hlavy vyšší, ale nějak se do toho mýho kostýmu nacpala a moc jim to spolu slušelo. Tomáš si s ní zkoušel dokonce i jednu snazší zvedačku, kterou by měl dělat se mnou. Víte, jak musí bejt silnej? No… No hodně!

Pak už nám to spolu šlo skvěle. Zbývá jen to dopilovat. Ale toho vysokýho skoku s otočkou, toho se trochu bojim. Předtím mám totiž ještě grand jeté, to je výskok s nohama úplně do provazu. Jen co doskočím, tak mě Tom musí nadzvednout a maličko vyhodit do výšky, a já musím doskočit na jednu nohu a předtím se ve vzduchu otočit. Tohle mi teda pořád moc nejde. Tom je už na zkouškách v klidu, většinou se usmívá a je na něm vidět, že si to užívá. Docela hezky si povídáme, o všem možným, hlavně o baletu. Ty fleky na krku už nemívá a ani ruce se mu netřesou – a já mám velkou radost. Ale už taky velkou trému. Těšíme se na víkend. A bojíme se soutěže. Ale taky se těšíme. Když jsem byla malá, tak jsem říkala, že se těšobojim. Ale ještě prosim pěkně ne, ještě pořád máme týden, jo? Tak mi to pořád nepřipomínejte!