Ukázka:

1

V magravu

Za mého dětství se mi magrav Oona jevil nekonečně veliký. Dodnes s oblibou vzpomínám na přepychový život na panských palubách, kde jsem strávila pomíjivé časy svého mládí. Dobře si vybavuji specifickou vůni bivaku. Mezi jeho stěnami jsem ztropila nejednu vylomeninu – před spaním jsem se záměrně vyvlékala ze spacích popruhů, s oblibou jsem ucpávala senzory kradenou hlínou ze skleníků v obavě, aby mé hovory s pestrobarevnými figurkami Ku nedolehly k nepovolaným uším. Byla jsem živé a energické dítě, které si navzdory urozenému původu vysloužilo nejeden výprask.

Jednoho dne ke mně rodiče přivedli mou první školnou. Stará Izzel byla mírná a shovívavá žena a své výklady opírala o praktické příklady ze života, což usnadňovalo jejich pochopení. Kdykoliv jsem si s něčím nevěděla rady, utěšovala mě tím, že vše má svůj čas a zbrklost ještě nikomu nepřinesla nic dobrého. Izzel jsem přezdívala Kostlivá noha kvůli jejím groteskně hubeným končetinám, avšak nikdy jsem si nedovolila oslovit ji takto nahlas. Zpětně si považuji každé chvíle, již jsem strávila s matkou Wa v našich pečlivě udržovaných sklenících. To ona mi vštípila celoživotní zájem o vše živé, naučila mě, jak co nejlépe pečovat o keříky ovoce jemge či jak množit hospodářská zvířata. Naše pravidelné seance jsme nazývaly „šochty“, a během nich jsme nadšeně probíraly všemožné zábavné i pikantní historky.

Matka Wa byla pozoruhodná žena. Čas plynul vpřed a já zjistila, že mezi mnou a ostatními ženami žijícími v prostorách panského Talionu existují jisté rozdíly. Pravda, rodiče mi v útlém věku nechali propíchnout nos, ve kterém jsem nosila zdobný šperk, avšak nekonečné rozpravy dívek o technikách zkrášlování jsem považovala za bezcílné tlachání. Už jako dítě jsem s oblibou poslouchala hovory starších o věcech mocenských i politických, byť jsem jen zřídkakdy chápala jejich význam. Když jsem se s touto svou zálibou svěřila pramatce Amh, vrhla na mne ustaraný pohled a prohlásila, že mám na podobné věci čas.

Život na panských palubách Talionu připomínal nikdy nekončící sled rituálů a povinností. Dnes už bych jen obtížně vyjmenovala všechny ceremonie, jež jsme tehdy se železnou pravidelností vykonávali. Z významnějších událostí bych zmínila svátek půlročí označovaný jako Tu Nudura. Rituální půst trval vždy po celý den světla, načež se s příchodem šera osazenstvo Talionu sešlo ke společnému kapání sycené vody. Závěr Tu Nudury byl okamžikem, kdy buroten svlažil vyprahlá hrdla nás i našeho služebnictva.

2

Tu Nudura

Svátek půlročí pro mne představoval lákavou příležitost, jak poznat nové tváře, na které bych jindy v Talionu nenarazila. Některé z příchozích jsem již znala – u vchodu do síně se ladně pohupoval Vorcal, vrchní velitel jednotky vigilů, jejichž přilnavou zbroj a sebejistý výraz jsem vždy tolik obdivovala. Matka Wa byla zapředena do hovoru se správcem skladů Kaskanem, jehož hbitý jazyk v mnohém předčil protějšky v ústech sdílných talských žen.

Tehdy jsem také poprvé spařila přísně vyhlížejícího vrchního gravce Baap Mapa, podsaditého tala s výraznou spirálou černavého khe táhnoucí se přes jeho kulatý obličej. Baap Map vypadal nervózně, jeho hluboko vsazené pichlavé oči neklidně těkaly po hodovní síni a co chvíli si dodával odvahy pokapáváním na jazyk. Zvučný gong palubního interware ohlásil, že den světla na Ooně právě skončil, a přítomní talové se v souladu s tradicemi na počest svých Pánů jeden po druhém pokruhovali. Ačkoliv právě začal den šera, Oibaan ponechal tíži v obvyklých mezích. Chovala jsem k tomuto našemu ochránci velkou úctu, neboť jsem věděla, že by na Ooně bez jeho bedlivého dohledu brzy zavládl neřízený chaos. Interware ztlumil světla, hosté nadšeně klevetili a u toho se spořádaně usazovali na svá místa podle předem dané hierarchie.

Během Tu Nudury se stával můj otec obzvláště nesnesitelným, neboť přemíra burotenu násobila jeho špatné povahové vlastnosti. Zatímco děti užívaly sycenou vodu ve striktně předepsaných dávkách, dospělí Talové si jí při podobných příležitostech dopřávali zcela nezřízeně. Na jejich obranu musím říct, že starší příslušníci rodu Kusa bohapusté plýtvání burotenem odjakživa příkře odsuzovali a mnohdy svůj půst záměrně o několik dalších dní prodlužovali. Zřejmě díky tomu byl nejstarším Talem v místnosti právě můj otec, Tal Kusa-Nakat, který si toto privilegium okázale užíval. Byl hlučný a nezdvořilý a bez ustání strhával pozornost na sebe. Také jeho slavnostní proslov nepřinesl srdcím talů příliš mnoho radosti. Nakat jen vágně odříkal povinné strofy, načež celou řeč zakončil slovy: „Pokruhujme se, neboť žijeme v souladu a mnoho jiných by nám tento vřelý vztah mohlo závidět. Hrabeme se nekonečným exoprostorem jako larvy kypřenou hlínou, avšak od larev se v mnohém lišíme. Cílem larvy je nedaleká šťavnatá hlíza – naše voje však setrvávají v předem vytyčené brázdě v naději, že nás osudové setkání s vysněnou hlízou teprve čeká.“

Otcovo blábolení nedávalo valný smysl, avšak nižší talové zdvořile pokyvovali na pozdrav. Tehdy gravec Baap Map sebral odvahu a ve změti rozpačitého cinkání kalíšků nahlas pronesl: „Velebme svátek Tu Nudura, neboť další Tu nahlédl přes převis. Smí vrchní gravec promluvit?“ Nakat si okázale ukápl burotenu a pravil: „Vrchní gravec smí promluvit vždy a všude a mě těší každý den, kdy mohu spatřit tvé chmury svraštělé čelo a naslouchat tvému libozvučnému klokotání o koordinátech a strojích.“ Ostatní se Nakatovu květnatému tlachání zasmáli, avšak Baap Mapův soustředěný výraz neopadl. Po chvíli řekl: „Má slova jsou určena uším Kusů, Pane Těžby. Nebudu vás zdržovat déle, než je nezbytně nutné.“

Ostatní příslušníci rodu si zběžně vyměnili pohledy a jeden po druhém odešli do vedlejšího salónku, pokorně následováni vrchním gravcem. Tehdy se otec otočil ve dveřích a řekl: „Možná je na čase, abychom s sebou vzali také malou Gamu.“ Byla jsem překvapena, neboť otec Nakat ke mně jen zřídkakdy projevoval vlídnost. Toto velkorysé gesto jsem však přisuzovala účinkům burotenu, jehož kapky tak často vtékaly mému otci do úst. Usadili jsme se na polstrované divany v neveliké, avšak o to více zdobné poradní místnosti.

V těchto překvapivě stísněných prostorách Boroa-Talu jsem tehdy byla vůbec poprvé. Zdi i strop místnosti zdobily spletité ornamenty a já v jejich vzorech rozpoznávala četné květiny z našich skleníků – překrásné květy keříků jemge, popínavou bodru i jedovatý tylok. Z barev interiéru převládala purpurová a křiklavě žlutá, tolik charakteristické barvy našeho rodu. Zatímco se všichni postupně uvelebili, vrchní gravec Baap Map spustil: „Před několika okamžiky k nám z vedlejší brázdy dorazily špatné zprávy od bratří z magravu Rybbt.“ V místnosti to neklidně zašumělo a slavnostní nálada byla ta tam. Nakat si nervózně otřel mokrou bradu. „Gmonové,“ vydechla matka Wa. „Co je s nimi? Nenapínej nás, Baap Mape. Přejdi rovnou k věci.“ Baap Map váhal, očima těkal mezi matkou Wa a dalšími ženami v místnosti. To vzbudilo pozornost mé malé sestřenky Puly, která zatahala tetičku Noyar za rameno a zvolala: „Gmonové? Od těch přeci kupujeme oblečení, že, matko?“ Noyar začala Pulu plísnit, avšak matka Wa neochvějně trvala na svém: „Prosím, Mape, pokračuj. Dopřej našim uším vše nezbytné.“

Baap Map se nadechl a pravil: „Loď Gmonů postihla neznámá choroba. Stovky talů umírají a tisíce je budou brzy následovat. Bojím se, že Rybbt je nadobro ztracen. Toto vím, jelikož v jeho útrobách slouží dva z mých bratři a od nich tato zlá zpráva vzlétla směrem k nám. Mladší bratr je již nakažený a jeho vyhlídky jsou nevalné.“ Ke konci se Baap Mapův hlas zlomil a nyní jen stěží potlačoval pláč. Bylo vidět, že ho celá věc nesmírně trápí. Osobně jsem o Gmonech nikdy neslyšela, avšak v duchu jsem se plísnila za to, že mé znalosti o naší kultuře nejsou úplné. Tíha jeho slov dolehla na všechny přítomné.

Talové dlouho mlčeli. Nakonec si vzal slovo sám Nakat: „Děkuji ti za tvá slova, Baap Mape, a přijímám s povděkem fakt, že tyto zlé zprávy nešíříš mezi nižšími stavy, neboť všeobecný neklid by žádnému z nás nepřinesl nic dobrého. Zavazuji tě slibem mlčení, za což tě přirozeně náležitě odměním úměrně tvému rozpoložení i postavení.“ Baap Map překvapeně zamrkal a odvětil: „Chcete mi říct, že tuto hrůznou skutečnost přejdeme bez povšimnutí? Gmonům je třeba pomoci, na Rybbtu se nacházejí…“ „Slyšeli jsme vše, co jsme potřebovali, vrchní gravče,“ přerušil jej Nakat. „Jsem si dobře vědom našich závazků. Spojenci rodu Kusa nebudou s to připustit jakékoliv zdržení. Gmonové se po dlouhá léta ospale potáceli na samém chvostu našeho voje, což z nich činí obtížně dosažitelný cíl. Navíc se obávám této nové a dosud nepopsané choroby, kterou zmiňuješ. Dokáže-li zabít tala na Rybbtu, může stejně tak udeřit i u nás na Ooně. Musíme se proto vyvarovat přímého kontaktu s Gmony. Pošli ve svém následujícím logu bratřím naše nejupřímnější pozdravy a horoucí přání brzkého uzdravení. Během svátku Rokha’Tu můžeme prodiskutovat další možnosti. Do té doby nám nezbývá než čekat.“

S těmito slovy se Nakat prudce zvedl z divanu a odešel. Baap Map dál setrvával na místě jako přikovaný. Matka Wa k němu přistoupila a konejšivě ho vzala za ruku. Poté prohlásila: „Baap Mape, po celý svůj život věrně sloužíš Talům. To vím, jelikož i tvůj otec vykonával své řemeslo s pověstným umem a precizností. Bojím se, že ubohým Gmonům skutečně nejsme v této nepříjemné situaci schopni pomoci. Přesto se u svého muže přimluvím, aby zvážil spěšné vyslání základní pomoci, neboť po celé generace požíváme plody práce ušlechtilých Gmonů a jejich problémy se dotýkají i našich životů zde na Ooně.“ Baap Map její vlídná slova přijal mírným pokýváním hlavy, načež i zbytek Talů opustil poradní lóži a vrátil se do útrob hodovní síně. Vrchní gravec byl ponechán o samotě a nebyl na něj věru radostný pohled – dlouhou chvíli posedával na okraji divanu a prázdným pohledem přejížděl okrasné rytiny na zdech. Když mne zahlédl, rychle vstal a otřel si tvář. Na důkaz úcty se přede mnou zběžně pokruhoval a poté zmizel ve spletité síti chodeb.

Po celý zbytek šera jsem se neklidně přetáčela ve své posteli a myslela na nebohé Gmony i jejich nezáviděníhodný osud. Nejvíce ze všeho mne děsila představa, že jsem tyto nešťastníky do dnešního dne vlastně ani neznala. Pokud by Baap Map o jejich útrapách pomlčel, jak by duše Gmonů došly pokoje, když by se v nekonečných záhybech exoprostoru nenašel nikdo, kdo by upřímně litoval jejich smrti? Kolik asi existuje tvorů, o jejichž hořkém konci nikdy nikdo neslyšel? Byla jsem natolik pohroužena do těchto chmurných myšlenek, že mi ani krátký a přerývaný spánek nepřinesl příliš klidu. Ve snech se mi ze tmy zjevovaly bledé, vyzáblé tváře Gmonů, které kvílivě prosily o kousek místa v našem Talionu. Když jsem je odmítla, roztékaly se a s táhlým kvílením pukaly jako přezrálé blumy. Ozvěny jejich bolestných skřeků mne ještě dlouho pronásledovaly.