Jak se Martině Formanové žije bez Miloše Formana

/ Denisa Novotná

První zápis knihy Nalakuj to narůžovo je ze srpna 2018, poslední z letošního pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení po manželově smrti. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.
První zápis knihy Nalakuj to narůžovo je ze srpna 2018, poslední z letošního pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení po manželově smrti. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.

Ukázka:

SRPEN 2018

/ Sama

Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá? Jo, vlastně. Včera sedm vražd. To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou? Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky. Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.

Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl. Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna. Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali? Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.

V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama. Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů. „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali. Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.

Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se. Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není. Takže co udělám? Otevřu konzervy s mořskými plody. Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků. Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.

/ Starosti a radosti

Skypuju s rodiči. Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972. Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit. Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.

Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo. „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize. „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se. „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou. Bejvávalo.

/ Sestry I.

Venku den jak lusk. Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“. Tak to ne, musím přece pracovat. V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla. Respektive její asi devatenáctý začátek. Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky. Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi. Jo, tohle jsem kdysi byla já.

Další články

Na ponurých lávových polích nedaleko Reykjavíku stojí popraviště. Z místa, kde dřív končily životy odsouzenců, je dnes turistická atrakce. Nebo spíše byla – až do chladného rána, kdy byl na šibenici po desítkách let nalezen oběšený muž. Foto: Lilja Bilgisdóttir
Ukázky

Yrsa Sigurdardóttir - tak má vypadat severská detektivka

Na ponurých lávových polích nedaleko Reykjavíku stojí popraviště. Z místa, kde dřív končily životy odsouzenců, je dnes turistická atrakce. Nebo spíše byla – až do chladného rána, kdy byl na šibenici po desítkách let nalezen oběšený muž. Foto: Lilja Bilgisdóttir
 | nakl. Metafora
Jakub Hussar dělá v reklamě, připravoval kampaně dvěma prezidentským kandidátům, natočil 70 krátkých filmů a také dopsal tlustou knihu. Ti kandidáti se jmenovali Vladimír Franz a Pavel Fischer a ta tlustá kniha se jmenuje 0 TU. Je rozdělená na dva díly a ten první právě vychází. 0 Tu je netradičně pojatou kombinací science fiction a historické biografie sepsané starou, umírající mocnářkou jménem Tal Kusa-Gammah, která se na sklonku života svěřuje se svým osudem.
Ukázky

Ctihodná Tal Kusa-Gammah vypráví o sladkosvětě Coraab

Jakub Hussar dělá v reklamě, připravoval kampaně dvěma prezidentským kandidátům, natočil 70 krátkých filmů a také dopsal tlustou knihu. Ti kandidáti se jmenovali Vladimír Franz a Pavel Fischer a ta tlustá kniha se jmenuje 0 TU. Je rozdělená na dva díly a ten první právě vychází. 0 Tu je netradičně pojatou kombinací science fiction a historické biografie sepsané starou, umírající mocnářkou jménem Tal Kusa-Gammah, která se na sklonku života svěřuje se svým osudem.
 | nakl. Argo
Píše a mluví se o něm, jako o samotáři slovenské poezie. O melancholickém romantikovi. Erik Jakub Groch (1957) má opravdu radši přírodu než město a ticho než lidskou skrumáž. Teď mu v českém překladu Olgy Stehlíkové vycházejí dvě sbírky v jedné knize - Em z roku 2006 a Infinity z roku 2008.
Ukázky

Básně Erika Jakuba Grocha v překladu Olgy Stehlíkové

Píše a mluví se o něm, jako o samotáři slovenské poezie. O melancholickém romantikovi. Erik Jakub Groch (1957) má opravdu radši přírodu než město a ticho než lidskou skrumáž. Teď mu v českém překladu Olgy Stehlíkové vycházejí dvě sbírky v jedné knize - Em z roku 2006 a Infinity z roku 2008.