Ukázka:

Když odcházel, ucítil na tváři lehounký dotek konečků dívčích prstů. „A dejte na sebe pozor,“ řekla, „kolego.“ Procházel bazarem a každých pár metrů se zastavoval, prohlížel si zboží a přitom vrhal letmý pohled na obě strany. Zvlášť obdivoval výklady se stříbrnými konvicemi a tepanými mísami, v kterých se odrážel prostor za jeho zády. Od arabského chlapce stojícího před obchodem si koupil za deset šekelů plánek Starého města. To, že v dlouhé, úzké tmavé uličce nerozpoznával tváře lidí na víc než pět metrů, ho uklidňovalo.

Zapředl delší hovor s obchodníkem, který mluvil anglicky a trochu česky, obdivoval Rosického a prodával ekumenicky všechno, od modlitebních korálků a kafíjí přes krucifixy a ikony až po jarmulky a Davidovy hvězdy, od khaki triček zvláštních jednotek izraelské armády po trička s nápisem Free Palestine. Obchodník mu vysvětloval význam chamsy, amuletu ve tvaru dlaně se čtyřmi nataženými prsty a pokrčeným palcem, vyjadřujícím číslo pět a znamenajícím ochranu pro jeho nositele, ale nebyl schopen nebo nechtěl odpovědět na otázku, jestli je to amulet arabský, anebo židovský. K. nikdy nenapadlo, že by si chamsu mohli oblíbit křesťané. Obchodník chtěl za pěknou chamsu s tyrkysovým kamínkem padesát šekelů, ale nakonec se shodli na třiceti. K. zastrčil papírový sáček s ozdůbkou do kapsy a pokračoval v přerušované cestě.

Když se dostal na otevřené prostranství pod Damašskou bránou, zastavil se nahoře na schodech a otočil dolů, jako by se chtěl pokochat cestou, kterou urazil. Šero vystřídalo ostré sluneční světlo, prostor byl širší a přehlednější, zato však ještě víc zaplněný lidmi. Chvíli přemýšlel, co by udělal turista, a pak prudce zatočil doleva na Viu Dolorosu, opačným směrem, než mu radila Sára. Došel až k muslimské Omarově koleji, bývalé Antoniově pevnosti, prvnímu zastavení kříže, kde byl podle tradice Spasitel odsouzen k smrti, nahlédl kamenným obloukem dovnitř, prudce se otočil a rozhodně vyrazil zpátky jako správný americký turista, který právě nalezl startovní čáru, ví, co chce vidět, a nehodlá na trase strávit víc času, než je nezbytně nutné. Po dvou stech metrech upoutal jeho zrak obchod s pěknými ručně tkanými koberci. Dával si načas, roztahoval jeden za druhým tak, aby si mohl prohlédnout vzory a materiál a přitom se za kobercem skrýt, a čekal, jestli se nebude vracet někdo z chodců, které na cestě od prvního zastavení potkal v protisměru. Zdálo se, že ve zkoušce obstál. Vydal se po Via Dolorosa k dalším zastavením již volnějším krokem a jen občas letmo kontroloval prostor za sebou. V uličce, z které odbočovala rampa vzhůru směrem k devátému zastavení, se rozhodl ještě pro jeden test, odbočku minul, po dalších dvaceti metrech se ale váhavě zastavil a zase se k ní vrátil. Vyšel nahoru, minul dva chlapce hrající fotbal v prázdné uličce, prošel jakýmsi podloubím a náhle se ocitl na ohrazeném prostranství zalitém sluncem. Ustrnul.

Pohled, který se mu naskytl, byl tak nesourodý a tak vzdálený čemukoli, co v životě viděl, že se musel v duchu přesvědčovat, že nesní. Před ním, při stěně stavby, která patrně představovala kostel nebo klášter, byla jakási termití mraveniště, asi půl druhého metru vysoké homole pískové barvy s kulatými otvory velikosti obruče malého sudu. Ve dvou z otvorů seděli dva neuvěřitelně vyzáblí černoši v dlouhých fialových rouchách a ze třetího se soukal ven další. Po levé straně, za košatým olivovníkem, se tyčila nad střechami domů kovová konstrukce se žebříky, která na vrcholu končila několika barevnými prolézačkami, skluzavkami a houpačkami, mezi nimiž pobíhali tři malí chlapečkové v jarmulkách pod dohledem matrony s květovaným kloboukem na hlavě. Ještě výš se na kovovém sloupu s požárním žebříkem tyčila jakási kukaň, z které vyčuhovala hlaveň samopalu a zelená přilba izraelského vojáka. Nic postmodernějšího si už nikdo vymyslet nemohl. V malých dvířkách při stěně kostela stál další černý muž ve fialovém hábitu a pozoroval vytřeštěný výraz na jeho tváři. Když na něj K. pohlédl, muž mu pokynul, aby vstoupil. K. prošel několika nízkými chodbičkami do malé kaple, v níž nad oltářem visely náramkové hodinky v nadživotní velikosti, ucítil odněkud z černočerné tmy v rohu živý dech tušeného černočerného stínu, poté prošel několika dalšími chodbičkami k jiným malým dveřím, vystoupil z nich před čelní stěnu obrovského, nesymetrického, téměř pohansky působícího chrámu a ocitl se na prosluněném prostranství plném turistů s fotoaparáty, průvodců nabízejících své služby a lhostejně přihlížejících policistů.

Na protějším konci prostranství, v malém výklenku chráněném před slunečními paprsky, stála Sára jako socha světice. „Jsem čistý,“ řekl. „Jsem čistá,“ řekla. „Jste křesťan?“ „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, nemám Boha. Ale asi jsem křesťan tak, jako vy jste židovka.“ „To není dobré srovnání, protože já Boha mám. Alespoň někdy, když je mi těžko. Potom to nějak přejde a já na Něj zapomenu, ale On na mě stejně nezapomene. Inšallah.“  Zase se ho zmocnil zmatek. „Inšallah?“ „Bůh je jeden a tohle je Blízký východ. Ze synagogy do mešity a z mešity do kostela je tu, jak jste si možná všiml, daleko blíž než kdekoli jinde.“ Ukázala mu Golgotu, slzící kámen, na kterém leželo Boží tělo, a svatyni Božího hrobu. Zeptala se ho, jestli chce jít dovnitř. Před svatyní však stála fronta, přísně střežená řecko-ortodoxním knězem, a navíc nevěděl, co by tam hledal, a bál se, že by to našel. Posadili se na lavičku u zdi. „Trochu jsem přemýšlela,“ řekla. „K něčemu mě potřebujete.“ „Čtete noviny?“ „Občas. Moc mě nebaví číst o zkorumpovaných politicích a teroristických hrozbách. Mír tady stejně nikdy nebude, alespoň za mého života. Je úplně jedno, že ho tady většina lidí chce, a většina lidí na druhé straně asi taky. Ale ani my, ani oni nejsme ochotni zaplatit za mír cenu, kterou by stál. Chceme pro sebe stejnou zemi, a neumíme si ji rozdělit.“

„Slyšela jste někdy o Evropě?“ „Jo, to je někde napravo od Grónska. Máte tam prý zatracenou zimu, protože vám bytný nechce pustit topení a… ale ne, do prdele.“ „Jako křesťan vás musím upozornit, že klít v domě Páně je rouhání.“ Kdy spolu začali žertovat? Proč? Proč, když jde o věc života a smrti? Nevěděl, ale ten úsměv, který byl určitě přihlouplý, mu ne a ne zmizet z tváře. „Doufáte, že vám nějak můžu pomoct, aby taťka to topení zase pustil, co? Jak myslíte, že to mám udělat? Když mu jen tak zavolám, nebude vědět, která bije, a když mu řeknu, že jsem jeho dcera, tak mě v lepším případě nechá šoupnout do blázince a v horším případě mě nechá zabít. A to všechno za předpokladu, že mi zvedne telefon, o čemž dost pochybuju, i kdybych znala číslo. Tak co teda po mně chcete?“ „Nevím, Sáro, nevím to přesně. A nechci vás přivádět do nebezpečí. Vlastně jsem přijel, abych vás varoval. Jenže nebezpečí vám bude hrozit, dokud budete živá. A teď, když to víte, se toho už nemůžete zbavit. Budete s tím vědomím každé ráno vstávat a každý večer chodit spát.“

„Myslíte, že nevím, co je nebezpečí? Byl jste někdy v Náblusu? Já ano, čtyři měsíce. Víte, jak se zatýká palestinský terorista? Izraelská armáda v Náblusu není, sedí pěkně na základně za městem a čeká na telefonu, dokud se neozve nějaký místní informátor, že zahlíd někoho, po kom jdeme. Musíte se rozhodnout během pár minut. V případě, že je to dvojí agent, pojedete do léčky a druhý den se bude pohřbívat. Ten agent může být i pravý, ale někdo ho vymakal a teď si s námi přes něj hraje. Anebo je ten agent přivázaný k židli, jeden mu drží telefon u ucha a druhý kudlu pod krkem. Pak dá velitel rozkaz a do města vyrazí jednotka v civilu, neřeknu vám kolik a neřeknu vám jak, protože je to tajné. Když jde všechno dobře, tak tomu dotyčnému hoděj pytel na hlavu, šoupnou ho do auta a jsou pryč z města, než se někomu rozsvítí, co se vlastně stalo. Když se něco posere, je do minuty půlka města na nohou a naši se musí ven prostřílet. A když na to nestačí, zasáhne armáda a je spousta mrtvých, většinou ne těch, kteří si to zaslouží. Já dělala analytičku. Do města jsem nemusela, ale záviselo na mně, jestli do toho půjdou nebo ne. Měla jsem na uších sluchátka, do kterých mi ten informátor něco mumlal a velitel jednotky mi visel na rtech. Když jsem řekla ,Je košer‘, rozjelo se to a už se to většinou nedalo zastavit. Spletla jsem se jen dvakrát. Poprvé to stálo životy dvou vojáků a podruhé devíti Palestinců. Byla mezi nimi i dvanáctiletá holčička.“

Nevěděl, co na to říct, ale najednou jí sevřel ruku. Odtáhla se až po chvíli, vyhrnula rukáv a ukázala mu dlouhou jizvu na předloktí. „Jednou došlo i na mě. Byl to opravdový hajzl z džihádu, verbíř, který se specializoval na nedospělé zamindrákované kluky, co se jim všichni ve škole smějí. Zlákal je na velikou čest islámského mučedníka a věčnou blaženost v ráji se sedmdesáti pannami. Jeden patnáctiletý kluk takhle vybouchl a zabil sedm lidí na přechodu v Kalandíji. Ten chlap, co ho tam poslal, byl paranoik, nepouštěl k sobě nikoho, většinou byl zavřený doma a nechal si jídlo nosit od své staré matky, jenom vždycky ve čtvrtek si chodil vykouřit šíšu do kavárničky v kasbě. Seděl zády ke zdi a sahal po pistoli, když se k němu přiblížil jakýkoli cizí mužský na deset metrů. Převlíkli mě za ctnostnou ošklivou muslimku, koukaly ze mě jenom oči a valila jsem se přes náměstí širší než delší, protože kromě neprůstřelné vesty jsem měla pod tím hábitem ještě malou uzinu, dva zásobníky, dva granáty a vysílačku. Táhla jsem košík s vinnými listy a cestou přes náměstí je nabízela. Těch pět šekelů, který jsem utržila, mi pak za odměnu nechali, i když vinné listy kupovala armáda. Když jsem došla k němu, mávl na mě, ať mu dám pokoj, a já jsem z pod těch listů vytáhla pistoli. Ohnal se po mně vystřelovacím nožem, který nosil v rukávě, a rozřízl mi ruku. Stačila jsem ho ještě praštit pistolí do hlavy, ale to už přiskočili dva naši kluci, a šup s ním i se mnou do auta. Jenže krev na ně působí jak rudý hadr na býka, nebo spíš jako krev ve vodě na žraloky. Než jsme byli z náměstí venku, už začali zapalovat pneumatiky a házet z okna nábytek. Nakonec nás museli dostávat z města dvěma obrněnými transportéry a to auto potřebovalo kromě čalouníka taky klempíře, ale nikdo nepřišel o život. O tom, jak se na mě ten člověk v autě podíval, se mi zdálo ještě týden.“

„Tady jde také o život, Sáro. Za poslední tři měsíce umřelo několik tisíc lidí zimou, hladem nebo vyčerpáním. Ale o to jemu nejde. Jde mu o to, abychom přistoupili na jeho podmínky a uznali ho za pána. Abychom se před ním ponížili, prosili o milost, abychom mu řekli, že ho máme rádi. Odjížděl z Prahy jako opuštěný a zapuzený a chce se vrátit jako vítěz, když už ne milovaný, tak alespoň obávaný. Musíme ho zastavit.“ „To musíte. Ale budete to muset udělat beze mě, protože moje věc to není. Máma tu zemi opustila, aby mi darovala svobodu, a já bych celou tu její oběť znehodnotila, kdybych se teď vracela do nevolnictví. Nenapadlo vás, proč jsem se nikdy nejela podívat do Prahy?“ Napadlo ho, jak silný musí být obraz vysvobození z Egypta, když používá téměř stejná slova jako její matka. „Pojďme,“ řekla a vstala. V té výzvě bylo něco konečného, definitivního, co nepřipouštělo jinou alternativu.

.............