Jukio Mišima (vlastním jménem Kimitake Hiraoka, 1925–1970) získal svou tvorbou se sklony k hédonismu, tělesné kráse a erotismu, a také svými politickými názory pověst kultovního, ale kontroverzního autora. V posledním desetiletí života se věnoval bojovým uměním, účastnil se vojenských cvičení japonských sil sebeobrany a založil dokonce soukromou „armádu“ Tate no kai (Společnost štítu) na obranu tradičních japonských hodnot. 25. listopadu 1970 vnikl do hlavní kanceláře japonských sil sebeobrany a po vášnivém projevu na podporu svých nacionalistických názorů a požadavků, který se setkal s výsměchem většiny přítomných, spáchal rituální sebevraždu seppuku. Jeho dva předchozí české překlady, Zlatý pavilon a Zpověď masky, vydalo nakladatelství Rubato.

Ukázka:

2

Před Haniem se po jeho neúspěšném pokusu o sebevraždu otevřel poněkud prázdný, ale zároveň nádherně svobodný svět. Zdálo se mu, že od toho dne definitivně skončil s každodenním stereotypem, o kterém se dosud domníval, že bude trvat donekonečna. Měl pocit, jako by teď všechno bylo možné a jako by mu celý svět ležel u nohou. Žádný den nebyl stejný jako ten druhý, jeden den naposledy hlasitě vydechl a druhý začal nanovo. Dny ležely jasně před ním jako vyrovnaná řada mrtvých žab s odhalenými bílými břichy. V Tokyo Ad dal výpověď, a protože se firmě dařilo, vyplatila mu vysoké odchodné. To mu umožnilo žít tak, aby nebyl na nikom závislý.

V bulvárních novinách si do rubriky „Hledám práci“ dal následující inzerát: Život na prodej. Použijte mě, jak chcete. Jsem 27letý muž. Diskrétnost zaručena. Žádné nepříjemnosti. Připojil svoji adresu a na vchodové dveře svého bytu nalepil kus papíru, na kterém bylo úhledně napsáno: Život na prodej – Hanio Jamada. První den po uveřejnění inzerátu nikdo nepřišel. Hanio ale od chvíle, kdy přestal chodit do práce, neměl nikdy problém, jak trávit každodenní volný čas. Vůbec se nenudil. Povaloval se ve svém pokoji a díval se na televizi nebo se jen tak oddával snění. Když ho sanitka přivezla do nemocnice na pohotovost, byl v úplném bezvědomí, takže by se dalo očekávat, že si nebude vůbec nic pamatovat, kupodivu ale vždycky, když uslyšel zakvílení sirény, neomylně se mu vybavily vzpomínky na jízdu sanitkou. Ležel natažený na nosítkách a hlasitě chrápal. Pamatoval si zřetelně, že vedle něho seděl bíle oblečený záchranář a přidržoval mu deku, aby při drncání během jízdy nespadl z nosítek. Záchranář měl u nosu velké mateřské znaménko…

A přesto byl ten jeho nový život jaksi prázdný, asi jako pokoj bez nábytku. Druhý den ráno na dveře jeho bytu kdosi zaklepal. Když Hanio otevřel, za dveřmi uviděl stát malého, dobře oblečeného starého muže. Ten se několikrát kradmo ohlédl, spěšně vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Vy budete pan Hanio Jamada, že?“ „Ano, to jsem já.“ „Viděl jsem v novinách váš inzerát.“ „Ach, prosím, pojďte dál.“ Hanio zavedl starého muže do rohu místnosti, kde na rudém koberci stál černý stůl s černými židlemi, jak se ostatně dalo očekávat v bytě někoho, kdo pracuje ve světě designu. Stařec se zdvořile uklonil, posadil se a zasyčel přitom mezi zuby jako kobra. „Takže vy jste ten, kdo prodává svůj život?“ „Ano, jsem to já.“ „Jak vidím, jste mladý a žijete si velmi dobře. Proč jste se tak rozhodl?“ „Neptejte se mě prosím na věci, které se vás netýkají.“ „Mimochodem, za kolik prodáváte svůj život?“ „Záleží na tom, kolik jste ochotný dát.“ „Copak jste tak nezodpovědný? Cenu vlastního života byste si přece měl stanovit vy sám. Co byste dělal, kdybych vám nabídl, že ho koupím za sto jenů?“ „Pokud vy si to tak přejete, pak je všechno v pořádku.“ „No tak, neříkejte takové hlouposti!“ Stařec vytáhl z náprsní kapsy peněženku, vyndal z ní pět úplně nových desetitisícových bankovek a rozprostřel je do vějíře jako hrací karty. Na Hania to neučinilo žádný dojem. Vzal si těch padesát tisíc a strčil je do kapsy.

„Říkejte si, co chcete. Nemohu vám říct ne.“ „Dobrá,“ řekl stařec a vytáhl krabičku cigaret s filtrem. „Vezměte si jednu, vy už z kouření rakovinu nedostanete. A i kdyby, člověk jako vy, co prodává svůj život, se rakoviny bát nemusí. To, co od vás chci, je velice jednoduché. Mé ženě, vlastně mé třetí ženě, je teď třiadvacet let. Je tedy přesně o půl století mladší než já. Je to nádherná ženská. Prsa jí takhle trčí do stran, jako když se dvě hrdličky spolu poškorpí. A rty taky. Ohrnuté nahoru a dolů, našpulené a tak sladké. Tělo má tak krásné, že se to ani popsat nedá. Nohy má taky nádherné. Zdá se, že teď jsou v módě abnormálně, pro mě až morbidně štíhlé nohy, ale ty její se od baculatých stehen postupně jemně zužují až dolů po kotníky. Ani to nedokážu slovy vyjádřit. A zadeček má baculatý, vytvarovaný jako dva kopečky kypré hlíny, jako dva krtince na jaře. Taková je to ženská. Ale opustila mě, tahá se s chlapy a teď žije jako milenka nějakého Číňana nebo snad Korejce. Ten chlap je neskutečný gauner, vlastní čtyři restaurace a v boji o pozemky už určitě zabil dva nebo tři lidi. Od vás chci, abyste se s mou ženou seznámil, intimně se s ní sblížil a zařídil, aby vás ten gauner našel, až to spolu budete dělat. Vás určitě zabije a moji ženu asi taky. Co tomu říkáte? Mně se tím hrozně uleví a budu spokojený… To je všechno, nic víc nechci. Dokážete pro mě takhle umřít?“

„Chápu,“ odpověděl Hanio lhostejně, když všechno vyslechl. Pak se zeptal: „Ale proběhne to všechno takhle romanticky? Sníte o tom, že se pomstíte své ženě, ale co když po mém boku zemře šťastně a radostně? Co potom?“ „Není to rozhodně žena, která by měla radost ze smrti. Tím se od vás liší. Ona chce žít vždycky naplno, užívat si života do poslední kapky. Je to jako kouzelné zaklínadlo vepsané všude do jejího těla.“ „Jak tohle víte?“ „Však to brzy taky uvidíte. V každém případě bych ocenil, kdybyste svou smrt dobře zvládl. Písemnou smlouvu asi nepotřebujete, že?“ „Ne, nepotřebuju.“

.........

překlad Jan Levora