Ukázka:

II.

V lednu 1622 bylo patrné, že Lukáš Balbín dodýchává směrem ke hřbitovu. Otoky sice splaskly, ale celý se zbarvil nepěkně šedožlutě, jeho kdysi marciální postava byla vychrtlá, s kůží místy rozedřenou od úporného škrábání svědících míst, dech mu páchl, zvracel. Statečný rytíř už nadiktoval a se svědky podepsal svůj kšaft, jeho žena se mu pokoušela pomáhat různými bylinnými odvary, kterými ho napájela a mazala, ale marně. Byla by mu jistě pomohla dialýza, ale ta ležela více než 350 let v budoucnosti. Takhle se chystal na poslední cestu, už vyzpovídán a zaopatřen svátostí umírajících. Někdy, když byl se svou ženou sám, i plakával, bál se Pekla a nebyl si jist, zda mu Bůh odpustil jeho hříchy, na místo a dobu poměrně všední – dominovala mezi nimi zhýralost, neposlušenství rodičů a manželské nevěry – zabití jiných „v čestném boji“ nepadalo u profesionálního vojáka na váhu.

Jeho žena Zuzana byla sice po okolí známou bylinářkou a lidovou léčitelkou, ale v rodině bylo její fytoterapeutické snažení marné, jako na výsměch jejímu poměrnému věhlasu v rámci Hradce a blízkého okolí – tehdy ostatně většinu léčebných úkonů prováděly „zkušené ženy“, studovaný doktor se většinou přiváděl jen k zámožným a umírajícím zároveň. Vlastně se tomuto umění naučila od své tchyně, s kterou kupodivu žila v poměrné lásce a harmonii. V nevelké rodinné knihovničce měly kromě několika nebeklíčů, kalendářů a Hájkovy kroniky i českou verzi Mattioliho herbáře v převyprávění Adama Hubera z Riesenpachu, s pěknými ilustracemi. Paní Zuzana uměla česky i německy číst, nikoli ale tak úplně psát – písmenka sice uměla, ale zvukovou podobu slov zapisovala jen s velikými obtížemi – to byl tenkrát u obyvatel měst spíše obvyklý stav. Většinu svých moudrostí ostatně měla z ústního podání a bohaté životní praxe. Kde končí léčení a začíná čarování, nebylo ostatně v jejích úkonech jasné. Ona i paní Dorota proplétaly své bylinné kejkle hojným vzýváním nejrůznějších svatých, Boha Všemohoucího ve všech třech osobách i Panny Marie, nevědomí jim nějak napovídalo, že k obvinění z čarodějnictví by místy nemuselo být daleko – v zemi ale ještě pobíhalo volně a na bíle dni tolik protestantů a dalších puncovaných kacířů, že na sledování dvou dobročinných ženštin dosud nikdo neměl náležitý morál a čas.

Ostatně obě byly příkladné katoličky, paní Zuzana zvlášť milovala a ctila Pannu Marii, jako ostatně většina žen té doby – v jejích osudech viděla předobraz toho vlastního. Zuzana zapalovala u jejího obrázku denně svíčku, protože se to povážlivě naklánělo s oběma posledními muži v jejím domě. I syn Bohoušek, od počátku takzvaně „div živý“, se zdál ubírat do říše stínů. Několikrát za den ho kroutil „božec“ čili „psotník“, obracel očka v sloup a marné bylo koupání v odvaru devatera koření, zábaly ze zapařených otrub i různé masáže, bez všeho účinku zůstalo chřestění řehtačkou z vlčích zubů, jinak spolehlivě odhánějící dětské choroby. Jednou pozorovala, že přestal dýchat – dnes bychom tomu řekli syndrom náhlého úmrtí kojenců. V zoufalství jím začala prudce třepat a chlapeček se znovu „nahodil“ – v dalších dnech a týdnech jeho spánek stále sledovala, ale fenomén už se neopakoval. Dům obcházela kmotra Zubatá podobná kostlivcům, jaké kreslil Albrecht Dürer, a hledala, koho by pohltila.

Počátkem února upadl už tak zbědovaný Lukáš do kómatu a už se nevzbudil, dodýchal 5. tohoto měsíce ráno. Všechno bylo připraveno k pohřbu na hřbitově u svatého Jakuba za městskými hradbami – i rakev už v komoře stála, nemocný její přinesení ani nepostřehl. Zase hostina pro příbuzné a přátele, černý vdovský háv a předposlední zlaťáky z truhly na to. Stav vdovský je údajně svou ctí roven stavu panenskému, jenomže jenom blázen by se hnal do stavu manželského podruhé. Kdo by si ji teď mohl vzít? Snad nějaký řemeslník, který by v ní viděl zejména poukázku na dům na Velkém rynku, kde by se dal dobře otevřít kšeft. I s nobilitací její rodiny to tehdy nevyšlo, bratr Václav byl sice bohatým koželuhem, ale pořád jen pouhý měšťan – druhého rytíře už věru neuloví, a kdyby přišel, snad by ani nechtěla. Stálý cyklus plození, porodů, kojení a dětských pohřbů vyžadoval i v zámožnějších rodinách, kde děti nemřely hlady či na nemoci z podvýživy, hlubokou víru v Prozřetelnost a přízeň Nejsvětější Panny. Bohoušek sice svého otce přežil, ale rostl proti předešlým dětem pomalu, celé noci prokňoural a v den pohřbu se mu pusinka pokryla jakousi vyrážkou..