Ukázka:

1

V šeru zahrady za domem světlušky vykreslovaly zlaté křivky podobné tekoucím světlým čárám. „Jako na obraze šíleného malíře,“ usmál se Danny a jeho rozpačitý a trochu šelmovský úsměv ozářil prostor kolem. Zašel ke mně po večeři na návštěvu; rozhodli jsme se, že si dáme zelený jasmínový čaj, který jsem naservírovala do bílé konvičky s šálky bez ucha. Položila jsem soupravu na bambusový podnos. Usedli jsme u stolku na zahradě pod břízou, jejíž peň a větve v šeru bíle světélkovaly. Dannyho stříbrné vlasy povlávaly ve větru.

Zapálil si dýmku. Vždycky mě puch dýmky rozčiloval, ale u Dannyho mi ten zvyk připomínal filmy z doby mého dětství. Zašla jsem do domu pro popelník a položila jsem ho na stolek. Danny mi potom vyprávěl o článku, který právě psal. Na rozdíl od mnoha Američanů, které jsem znala, hovořil tiše a vemlouvavě. Po tom, co v sedmdesáti dobrovolně odešel z filozofické fakulty do penze, psal už léta dlouhou, nekončící knihu o Aristotelově jazyce; mělo to být vyvrcholení jeho akademické dráhy. Nedávno však práci na spisu přerušil, protože se pustil do článku o Odysseovi a Pénelopé.

„Na čí straně jsi, Jano? Na jeho, nebo na její?“ řekl laškovně. „Copak spolu válčili, abych musela být na něčí straně?“ zasmála jsem se, abych pokračovala v jeho tónu. A zamyslela jsem se nad tím: „Nejspíš každá dvojice vede bitvu, alespoň občas.“ „Snad to nebyla přímo bitva, ale jejich vztah byl zvláštní, to musíš uznat,“ snažil se mě vtáhnout do svého tématu. „Asi ano. On se zdržuje celá léta na cestách, mimo jiné jako host krásných nymf, zatímco ona čeká a čeká, a na co vlastně?“ řekla jsem. „A když se Odysseus vrátí, ona ho nepozná. Nepoznáš přece toho, koho nečekáš. Ty bys mě přece poznala,“ dodal čtverácky.

Zase měl na sobě ten sportovní úbor, všimla jsem si s povzdechem. Tak jsem tomu v duchu říkala, abych před sebou zakryla fakt, že ke mně chodí na návštěvu v teplákách, jakkoli luxusních. Ale bylo mi jasné, že ten osmdesátiletý muž chce působit mladistvým dojmem. Zatímco Danny pokračoval ve svém povídání, myslela jsem na to, že Penelopé mi byla vždycky sympatická a  že jsem se s ní do značné míry ztotožňovala. Uměla si držet nápadníky od těla: Nakukala jim, že tká rubáš pro tchána, a dokud nedokončí práci, nemůže si žádného z nich vzít za muže. Denně tkala a každý večer tajně vypárala, co přes den utkala, aby další den začínala práci znovu. Byla silná, za Odysseovy nepřítomnosti vládla Ithace. Ano, přiznala jsem si, byla mi vzorem.

Rok po Tomášově smrti vládnu svému malému království v tomhle domě se zahradou, usmívala jsem se. Vítr si pohrával se spadlým listem břízy, jako by nevěděl, co s ním. A potom se rozhodl a zamotal ho Dannymu do dlouhých vlasů, které mu dodávaly bohémský vzhled. Řekla jsem: „Když byl Odysseus doma, Pénelopé byla jen obyčejná manželka. Po jeho odchodu do války se stala královnou.“ Hovořila jsem o  Ithace, myslela jsem však na sebe. Když jsem žila s Tomášem, on byl středem pozornosti, já jen jeho žena, která nikoho nezajímá. Teď je to jiné... A dodala jsem: „Ithacká královna nikdy neztrácí svoji důstojnost. Po tom, co byla Odysseovou ženou, si nemůže vzít jen tak leckoho.“ „Tebe zajímá Pénelopé,“ usmál se tak vlídně, jemně a mile, jak to dovedl jen on, „mě především Odysseus.“

Tázavě jsem k němu obrátila hlavu. „Odysseus je pro mě moderní člověk,“ rozváděl Danny svou tezi. „Nechce jít do války, zatímco pro mnohé jeho časů, ale i naší doby, je válka něco, co dělá muže mužem, a mnozí básnili a stále ještě básní o privilegiu padnout za vlast. Odysseus věděl, že válka vše ničí, a za žádnou cenu se jí nechtěl zúčastnit. Pokusil se z války vyvléknout, ale nevyšlo mu to, poněvadž válka je mechanismus, který vše pohlcuje. Pohltil i jeho.“ „Ale Danny, proč ten moderní, mírumilovný a moudrý muž dopustil, aby na jeho ostrově došlo k masakru?“ zeptala jsem se na to, co mi vždycky leželo na srdci. „Proč sám zavraždil Pénelopiny nápadníky, když je mohl vyzvat, aby opustili ostrov Ithaku po dobrém? A kdyby to nefungovalo, dát je odvést policií nebo vyhnat vojskem?“ „To je zajímavé téma, Jano. Tenhle bod je mi osobně taky nejasný. Ten masakr. Vysvětluju si to takhle: Pénelopé byla tradiční Řekyně, která chtěla opravdového muže. A Odysseus, který se všemožně vytáčel z války a trvalo mu deset let, než se po jejím konci odhodlal vrátit se domů, pro ni byl málo pevný.“ „Odysseus nechtěl do války, po válce se mu zase nechtělo domů...“

„Byl to nerozhodný, hamletovský typ, nezdá se ti, Jano?“ Vtom si uvědomil, že ve vlasech něco má, a pohodil hřívou. Když mu do klína padl list, usmál se a zastrčil si ho za ucho jako Carmen v opeře červený karafiát. „Tomáš byl taky někdy takový, když to nebylo na místě,“ vyhrkla jsem. A  pokračovala jsem tiše: „A  jindy se pevně držel principu, když měl být pružný.“ Danny se jen pousmál, nechtěl mluvit o mém muži a svém příteli, jehož postrádal. Raději pokračoval. „Pénelopé si Odyssea nevážila a ani netoužila se s ním znovu setkat, řekl bych. Ale když se vrátil, pohrdala jím ještě víc než ve svých představách za jeho nepřítomnosti. Takže pokud si chtěl Odysseus znovu vydobýt manželčin ztracený respekt, musel udělat něco, čím by si ho zasloužil. Proto se odhodlal ke kroku, který se příčil jeho povaze a přesvědčení: ke krveprolití.“

Odmlčel se, přiblížil ke mně hlavu a zašeptal, zase tak čtverácky: „A potom?“ „Potom? Podle mě se Pénelopé cítila dobře u moci, víš, Danny? Nejspíš si o ni sama řekla, když si po vyvraždění nápadníků s Odysseem rozdělovali role, jak to v elegantních hexametrech nabízí Homér, jestli se dobře pamatuju.“ Zamyšleně jsme upíjeli čaj. Danny se ke mně naklonil a vzal mě za ruku. Teď nežertoval. V tu chvíli jsem přestala myslet na Pénelopé a Odyssea, protože bylo třeba okamžitě reagovat. Danny, Tomášův dlouholetý přítel a kolega, po loňské smrti mého muže se ve mně zhlíží. Lichotilo mi to, ale nemohla jsem to přijmout. Pénelopé taky měla jen jednoho muže, s ním jí zbělely vlasy, stejně jako jemu. A jako nám s Tomášem, i když moje jsou i po sedmdesátce pořád ještě víc plavé než bílé. Nesměla jsem však jemného a  citlivého Dannyho urazit.

Vytáhla jsem ruku zpod jeho, protože bylo třeba dolít čaj. Pak jsem si od něj nenápadně odsedla. Říkala jsem si, že musím předejít tomu, aby mi udělal nějaký návrh. Po manželčině smrti by určitě chtěl poslední část života strávit s nějakou ženou. A když i já jsem ovdověla, určitě myslí na to, že my dva jsme už celá léta kamarádi, spojenci, spiklenci... Jak jeho návrhu však zabránit? Mluvit a mluvit! napadlo mě. Ticho by mohlo vytvořit prostor a příležitost k důvěrnostem. Vyprávěním příběhů si Šeherezáda zachránila život. Já vedle sebe nemám tyranského krále, nýbrž nápadníka. A nezachraňuji svůj život, nýbrž naše přátelství.

„Který zážitek byl ten nejkrásnější v  tvém životě, Danny, vzpomínáš si?“ rychle jsem mu položila první otázku, která mě napadla. Usmál se jako někdo, kdo se má pustit do příjemného úkolu. Zpočátku jeho povídání jsem se domnívala, že mě to nebude zajímat, ale Danny byl výborný vypravěč a do svého příběhu mě brzy vtáhnul. A vedle toho jsem cítila, že Dannyho vyprávění, ten vodopád slov, vytvořil mezi námi paraván. Přesně tak jsem to zamýšlela. Danny, vzdělaný v  duchu starého Řecka jako já, mi líčil, jak dal v  mládí rodinné firmě se zavazadly název odvozený z Odysseových cest. To pojmenování mělo obrovský úspěch, stejně jako firma, která se stala světově uznávanou, prestižní značkou kufrů. Když ukončil studia, otec pro něj uspořádal slavnostní večer s desítkami hostů, obchodních partnerů a partnerek ve fracích a dlouhých večerních šatech. A na večeru okázale předal synovi čtvrtinu firmy, což představovalo nesmírné bohatství. To byl ten krásný zážitek: otcova důvěra v syna a obdiv přítomných. Dannymu se však obchod časem začal příčit, takže s otcovým svolením svůj podíl prodal, peníze vložil na burzu a  začal se profesionálně věnovat svému koníčku, filozofii.

Na univerzitě, kde přednášel Tomáš, získal i Danny katedru. Od té doby si vyhrazuje mezi přednáškami a psaním denně dvě až tři hodiny na burzovní transakce, které jeho původní jmění mnohonásobně zvětšily. Předpokládala jsem, že Danny má slušné jmění, ale nikdy jsem netušila, že je multimilionář. Překvapilo mě to tak, že jsem se až přistihla, jak na něj zírám doširoka otevřenýma očima. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by měl takové pohádkové bohatství a při jeho vyprávění jsem si nemohla nevzpomenout, jak jsme s Tomášem živořili po emigraci do USA. V tom kontextu mi poklad jak z Alibabovy jeskyně byl proti mysli. Danny si moje ticho a melancholii asi vysvětlil jinak, protože mi položil ruku na rameno a něžně se na mě usmál. Bylo mi jasné, že chtěl přistoupit k hlavnímu bodu své návštěvy a požádat mě o manželství. Abych tomu předešla, rychle jsem řekla: „A ty se mě nezeptáš na mé životní zážitky, Danny?“ Tu otázku jsem mu položila s  uhlazenou, přátelskou hravostí, abych zamaskovala svůj úlek a spěch. Nebo jsem se o to alespoň snažila, stejně jako jsem se pokusila vyprostit svou dlaň z jeho ruky tak jemně, jak to jen šlo. A potom jsem mezi námi vystavěla pražskou secesní kavárnu plnou hovorů, cigaretového kouře, smíchu a vůně likérů i voňavek...