Ukázka:

Když jsem v roce 2018 vydala Můj příběh, odezva mě překvapila – vlastně až zarazila. V té knize jsem dala průchod svým myšlenkám, abych nějak zpracovala nejen dobu, kdy jsem byla první dámou, ale obecně i celý svůj život. Podělila jsem se nejen o radostné a slavnostní okamžiky, ale i o to těžší, čím jsem si prošla – jako byla tatínkova smrt, když mi bylo sedmadvacet, ztráta nejlepší kamarádky z vysoké, potíže s otěhotněním, které jsme řešili s Barackem. Vrátila jsem se k některým zážitkům, které mi coby mladé dívce jiné barvy pleti ubíraly síly. Upřímně jsem se rozepsala o tom, jak to bolelo, když jsme Bílý dům – který se mezitím stal naším milovaným domovem – a odkaz, který si můj muž coby prezident tvrdě odpracoval, předávali do rukou jeho nezodpovědného a bezcitného nástupce.

Vyslovit tohle všechno nahlas bylo trochu riskantní, ale zároveň úlevné. Těch osm let v roli první dámy jsem byla opatrná a ve střehu, plně jsem si uvědomovala, že se na Baracka, na mě a naše dvě dcery upínají zraky celého národa a že coby černá rodina v historicky bílém domě si nemůžeme dovolit sebemenší průšvih. Musela jsem mít jistotu, že prostřednictvím své úlohy pracuju na nějaké smysluplné změně, že témata, kterými se zabývám, jsou dobře zpracovaná a doplňují prezidentský program. Musela jsem ochránit naše děti a umožnit jim žít aspoň trochu normálně, a podpořit Baracka, který někdy na bedrech nesl snad tíhu celého světa. Ke každému rozhodnutí jsem přistupovala s nesmírnou rozvahou, zvažovala jsem všechna rizika, promýšlela veškeré překážky, dělala jsem, co jsem mohla, abych zvýšila naši šanci, že budeme žít jako lidi, a ne jako pouhé symboly toho, co ostatní na naší zemi buď milují, nebo nenávidí. Znamenalo to pro mě zcela hmatatelné napětí, ale já ho už znala. Zase jsem počítala kroky.

Psaní Mého příběhu pro mě bylo jako jeden dlouhý výdech. Odstartovalo moji další životní etapu, i když jsem neměla ponětí, kam to celé povede. Taky to byl první projekt, který byl jen a jen můj – nebyl spojený ani s Barackem, ani s jeho vládou, ani s našimi dětmi nebo s nějakou fází mé předešlé kariéry. Byla jsem z té nezávislosti nadšená, ale zároveň jsem cítila, že jdu s kůží na trh a že se ocitnu v tak bezbranném postavení, jaké jsem do té doby nezažila.

Jednou večer těsně předtím, než knížka vyšla, jsem ležela v posteli v domě, kam jsme se ve Washingtonu přestěhovali z Bílého domu, nespala jsem a představovala si, jak tahle vysoce upřímná verze mého životního příběhu putuje do regálů knihkupectví, je překládána do desítek jazyků, jak se v ní vrtají kritikové po celém světě. Druhý den ráno jsem měla odletět do Chicaga na zahájení velkolepého mezinárodního turné, které mě mělo zhruba během roku zavést do jednatřiceti měst a před publikum čítající někdy i dvacet tisíc lidí najednou. Zírala jsem do stropu ložnice, v hrudi se mi jako příliv vzdouvala úzkost a hlavou mi kroužily pochyby. Neřekla jsem toho moc? Zvládnu to? Nezvořu to? A když ano, co pak? Někde pod tím se skrývalo cosi hlubšího, staršího, zakořeněnějšího a naprosto děsivého – základní otázka, na které spočívají všechny ostatní pochyby – tři slova, která spolehlivě moří i ty nejdokonalejší a nejsilnější lidi, co znám. Tři slova, která mě pronásledovala už jako malou holku v chicagské South Side: Jsem dost dobrá?

V tu chvíli jsem na to neměla jinou odpověď než: Nevím. Nakonec to vyřešil Barack. Nemohla jsem usnout, pořád jsem si to přemílala v hlavě, a tak jsem se vydala nahoru a zašla za ním do pracovny, kde ve světle lampičky psal. Vysypala jsem na něj všechny svoje pochybnosti, dopodrobna vylíčila, co všechno se může zvrtnout, a on mě trpělivě poslouchal. Barack stejně jako já pořád ještě zpracovával tu cestu, která naši rodinu dovedla do Bílého domu a zase ven. A i on v sobě choval niterné pochyby a starosti, svůj – byť vzácný a naprosto iracionální – dojem, že možná není dost dobrý. Chápal mě líp než kdokoliv jiný.

Když jsem na něj vyklopila všechny své strachy, jednoduše mě už pokolikáté ujistil, že ta kniha je skvělá a já taky. S jeho pomocí jsem si vzpomněla, že když děláte něco nového a velkého, úzkost k tomu přirozeně patří. Pak mě objal, sklonil se ke mně a čelem se lehce dotkl mého. Víc jsem nepotřebovala. Ráno jsem vstala a vzala jsem Můj příběh do světa. A tím začalo jedno z nejšťastnějších období mého života, období, kdy jsem načerpala spoustu jistoty. Knížka měla skvělé recenze a k mému překvapení i rekordní prodeje po celém světě. Na turné jsem si udělala čas i na malé skupinky čtenářů, se kterými jsem se potkávala v komunitních centrech, knihovnách nebo kostelech. A největší naplnění jsem v rámci celé šňůry cítila v okamžicích, kdy mi vyprávěli, v čem všem jsou si jejich a můj příběh podobné.

Večer se ve velkých sálech scházely někdy i desetitisíce lidí. Všude to sálalo energií: když na mě publikum čekalo, hřímala muzika, lidi tancovali v uličkách, objímali se a dělali si selfíčka. A když jsem si pak s moderátorem sedla a hodinu a půl jsme si povídali, říkala jsem divákům celou pravdu, a naplno. Nic jsem nevynechávala, na tom příběhu, který jsem jim předkládala, mi nic nedrhlo. Cítila jsem, že mě berou díky zkušenostem, které ze mě dělají to, kým jsem, a doufala jsem, že by díky tomu i oni mohli zažít silnější pocit přijetí. Bavilo mě to. Byla to radost. A bylo to mnohem víc. Když jsem se dívala do publika, potvrzovala jsem si to, co jsem o své zemi a obecně o světě s jistotou věděla. Viděla jsem shromáždění plné barev, plné rozdílů, a to bylo dobře. Tady se diverzita uznávala a vítala coby síla. Viděla jsem lidi různého věku, rasy, pohlaví, etnika, identity, oblečení a tak dále a tak dále – lidi, co se smáli, tleskali, brečeli, dělili se o dojmy. Upřímně věřím tomu, že spousta těch lidí sem přišla z důvodů, které mě nebo moji knihu dalece přesahují. Měla jsem pocit, že se tu ukázali aspoň částečně proto, aby si na světě připadali míň sami, aby našli ten ztracený pocit, že někam patří. V jejich přítomnosti, energii, vřelosti a různorodosti, s níž plnili všechny ty sály, se odrážel určitý příběh. Mám za to, že ti lidé přišli, protože být ve vší té odlišnosti spolu bylo příjemné – vlastně to bylo úplně skvělé.

..............

překlad Michala Marková