Ukázka:

27. srpna 2018

O spisovateli a jeho díle lze vědět alespoň tohle: oba společně procházejí nejdokonalejším bludištěm, jaké si dokážeme představit, po dlouhé okružní cestě, jejíž cíl splývá s počátkem: samotou. Odjíždím z Amsterdamu. Přes všechno, co jsem se tam dozvěděl, stále nevím, jestli teď znám Elimana lépe, nebo jeho tajemství ještě zhoustlo. Mohl bych tu připomenout paradox veškerého hledání poznání: čím lépe se nám daří odkrýt nějaký zlomek světa, tím více před námi vyvstává nesmírnost neznámého a naší nevědomosti; ale tato úměra by stejně můj pocit vůči tomu člověku vyjádřila jen neúplně. Jeho případ si žádá radikálnější, to jest pesimističtější formulaci toho, zda vůbec lze poznat lidskou duši. Ta jeho se podobá černé díře; přitahuje a pohlcuje vše, co se k ní přiblíží. Člověk se nějakou dobu sklání nad jeho životem, potom se vážně, rezignovaně narovná, úplně zestárlý, možná i zoufalý, a zamumlá: o lidské duši nelze nic zvědět, není co zvědět.

Elimane se pohroužil do své Noci. Fascinuje mě snadnost, s jakou dal sbohem slunci. Fascinuje mě, jak přijal tmu. Jsem posedlý záhadou jeho osudu. Nevím, proč se odmlčel, když měl ještě tolik co říci. A hlavně mě trápí, že ho nedokážu napodobit. Střetnutí s mlčenlivým, autenticky mlčenlivým člověkem vždy zpochybňuje smysl – nezbytnost – vlastní řeči, o níž náhle začneme uvažovat, není-li pouhým otravným blábolením, jazykovým močálem. Přestanu teď žvanit a své zápisky tu přeruším, Deníku. Vyprávění Matky pavoučice mě vyčerpalo. Amsterdam mě vysál. Čeká mě samotářská pouť.

I Afričtí autoři mé generace, kteří se již brzy nebudou moci označovat za mladé, se mohli díky T. C. Elimanovi utkávat v uctivých i krvavých literárních kláních. Jeho kniha měla něco z katedrály i z arény; vstupovali jsme do ní jako do hrobu nějakého boha, a nakonec jsme klečeli ve vlastní krvi, prolité jako obětina mistrovskému dílu. Stačila jediná jeho stránka, a hned jsme jistě věděli, že čteme spisovatele, výjimečného solitéra, hvězdu, jaká se na literárním nebi objeví pouze jedinkrát.

Vybavuji si jednu z mnoha večeří, které jsme strávili ve společnosti jeho knihy. Uprostřed debaty vystoupila Béatrice, smyslná, energická Béatrice Nanga, o níž jsem snil, že mě jednou udusí mezi svými ňadry, a s vytasenými drápy prohlásila, že jedině dílo opravdových spisovatelů si zaslouží, aby se o ně lidé hádali na nože, že jedině oni nás dokážou rozpálit jako nejkvalitnější alkohol a že utéct před vášnivým střetem, k němuž nás vyzývají, a dát přednost měkkému, bezpáteřnímu konsensu by znamenalo urazit literaturu. Opravdový spisovatel, dodala, vyvolává mezi opravdovými, neustále válčícími čtenáři hádky na život a na smrt; pokud nejste ochotní zhebnout v aréně, abyste se mohli zmocnit jeho ostatků jako ve hře buzkaši, jděte do prdele a radši se utopte v těch teplých chcankách, co pokládáte za prvotřídní pivo: nejste žádní čtenáři, a už vůbec ne spisovatelé.

Béatrice Nangu jsem v jejím zapáleném útoku podpořil. T. C. Elimane nebyl klasik, ale kultovní autor. Literární mýtus je hrací stůl. Elimane k němu usedl a vynesl tři nejsilnější trumfy, jaké lze mít: za prvé si vybral jméno s tajemnými iniciálami; za druhé napsal jedinou knihu; a za třetí beze stopy zmizel. Ano, stálo za to vmísit se do hry a pokusit se zmocnit jeho ostatků. Sice se dalo pochybovat o tom, zda muž jménem T. C. Elimane někdy skutečně existoval, či uvažovat, není-li to pseudonym autora, který si ho vymyslel, aby napálil literární kruhy nebo před nimi uprchl, avšak nikdo nemohl zpochybnit pravdivou moc té knihy: jakmile ji člověk dočetl, život se mu prudce, čistě rozproudil v žilách a vtrhl mu do duše.

Pátrat po tom, zda skutečně žil Homér, je stále vzrušující. Nicméně otázka jeho existence nijak nenaruší čtenářovo okouzlení; protože ať už byl Homér kdokoli, čtenář mu vděčí za Iliadu a Odysseu. Stejně málo záleželo na osobě, mystifikaci či legendě skryté za jménem T. C. Elimane, protože to jemu jsme vděčili za dílo, které změnilo náš pohled na literaturu. A možná i na život. Labyrint nelidskosti: tak se to jmenovalo, a my jsme z těch stránek pili jako kapustňáci z napajedla. Na počátku byla jedna věštba a jeden Král; věštba Králi předpověděla, že země mu poskytne absolutní moc, ale oplátkou bude požadovat popel starců, což Král přijal; okamžitě přikázal upalovat nejstarší obyvatele království a jejich popel rozsypávat kolem paláce, kde brzy vyrostl les, ponurý les, jemuž se přezdívalo labyrint nelidskosti.

...........

překlad Anežka Charvátová