Ukázka:

Žně

Žár stoupající z asfaltu jako by zůstával lapený mezi hustými živými ploty, které se nad jejich hlavami tyčily jako hradby. „Hrozné dusno,“ postěžovala si máma. I ony si připadaly lapené. „Jako v tom bludišti v Hampton Court,“ dodala. „Pamatujete?“ „Jo,“ odpověděla Jessica. „Ne,“ odpověděla Joanna. „Tys byla malinká,“ řekla máma Joanně. „Jako teď Joseph.“ Jessice bylo osm, Joanně šest. Úzká cesta (vždycky jí říkaly „silnička“) se stáčela hned na jednu, hned na druhou stranu, takže člověk neviděl před sebe. Psa musely vzít na vodítko a držet se u živého plotu, kdyby „zničehonic“ jelo auto. Jessica byla nejstarší, a tak vodítko vždycky dostala ona. Trávila hodně času tím, že psa učila „K noze!“, „Sedni!“ a „Zůstaň!“. Máma říkala, že by byla ráda, aby Jessica byla tak poslušná jako ten pes. Jessica taky vždycky velela. Máma říkala Joanně: „Mít vlastní názor je v pořádku. Měla by ses za sebe postavit, přemýšlet samostatně!“ Ale Joanna nechtěla přemýšlet samostatně.

Autobus je vyložil na velké silnici a pak vyrazil zas někam jinam. Dostat je všechny z  autobusu byla „pakárna“. Máma držela Josepha pod jednou paží jako balík a druhou rukou se snažila rozložit jeho nešikovný moderní kočárek. Jessica a Joanna měly společně za úkol vynosit z  autobusu nákup. Pes se o  sebe postaral sám. „Nikdo nikdy člověku nepomůže,“ říkala máma. „Všimly jste si?“ Všimly. „To je ta tatíčkova zasraná venkovská idyla,“ ulevila si máma, když autobus v modrém oparu výfukových plynů a žáru odjížděl. „A nemluvte sprostě,“ dodala automaticky. „Sprostě tady smím mluvit jenom já.“ Auto už neměli. Jejich otec („ten hajzl“) v něm odjel. Táta psal knihy, „romány“. Jednu z nich sundal z police, ukázal Joanně svou fotografii na zadní záložce a řekl: „To jsem já,“ ale přečíst si ji nesměla, i když číst už uměla dobře. („Ještě ne, až jednou. Je mi líto. Já píšu pro dospělé,“ smál se. „Jsou tam věci, které… no…“) Jejich otec se jmenoval Howard Mason a jejich máma byla Gabrielle. Občas se lidé na tátu nadšeně usmívali a ptali se: „Vy jste ten Howard Mason?“ (Nebo někdy bez úsměvu „tamten Howard Mason?“, což bylo něco jiného, i když Joanna nevěděla přesně v čem.) Máma říkala, že je táta vykořenil a usadil „v pekelné díře“. „Většina lidí tomu říká Devon,“ rýpl si táta. Prohlašoval, že potřebuje „prostor na psaní“ a že všem prospěje, když se dostanou „trochu blíž k přírodě“. „Žádná televize!“ prohlašoval takovým tónem, jako by z toho měli mít radost. Joanně se pořád ještě stýskalo po jejich škole, po kamarádkách, po Wonder Woman a po domě v ulici, kde člověk mohl pěšky dojít do obchodu a koupit si komiks Beano a lékořicový pendrek a vybrat si ze tří různých druhů jablek, místo aby musel jít kus po silničce a pak po silnici a jet dvěma autobusy a potom to celé znova naopak.

Když se přestěhovali do Devonu, otec ze všeho nejdřív koupil šest hnědých slepic a úl plný včel. Celý podzim přerýval zahradu před domem, aby byla „připravená na jaro“. Když pršelo, zahrada byla samé bláto, a to bláto si nanosili do domu. Našli ho dokonce i na povlečení v posteli. Pak přišla zima, slepice sežrala kočka, aniž by snesly jediné vejce, a všechny včely pomrzly. Táta říkal, že to je neslýchané a že to všechno dá do té knihy („románu“), kterou píše. „Takže je vlastně všechno v pořádku,“ ušklíbla se tehdy máma. Otec psal u stolu v kuchyni, protože to byla jediná místnost v domě, kde bylo aspoň trochu teplo díky velikému náladovému sporáku, o kterém máma říkala, že „bude její smrt“. „Takovou kliku nemám,“ ulevil si tehdy táta polohlasem. (Knížka se mu nevedla.) Všichni se mu pletli pod nohy, dokonce i máma. „Smrdíš sazemi,“ řekl táta mámě. „A zelím a mlíkem.“ „A ty smrdíš neúspěchem,“ odsekla máma. Máma bývala cítit různými zajímavými věcmi, barvou a terpentýnem a tabákem a parfémem Je Reviens, který jí táta kupoval od doby, kdy jí bylo sedmnáct a byla „katolická školačka“. Ten název znamenal „Vrátím se“ a byl to tátův vzkaz pro mámu. Podle toho, co říkal táta, byla máma „kráska“. Máma ale tvrdila, že je „malířka“, ačkoli od doby, co se přestěhovali do Devonu, nenamalovala nic. „V jednom manželství není pro dva tvůrčí talenty místo,“ říkávala tím svým způsobem s nadzvednutým obočím a nasávala přitom kouř z malinkých hnědých doutníčků, co kouřila. Říkala jim cigarilla, jako cizinka. Když byla malá, žila na různých vzdálených místech, a jednoho dne je tam taky vezme. Tvrdila, že ona má horkou krev, kdežto táta je „studený čumák“. Máma byla chytrá a vtipná a překvapující a vůbec se nepodobala mámám jejich kamarádek. „Exotická,“ říkal o ní táta. Ta hádka o to, kdo je čím cítit, zřejmě ještě neskončila, protože máma popadla z komody modro-bíle pruhovaný džbán a hodila ho po tátovi, který seděl u stolu a zíral na psací stroj, jako by se na něm slova napsala sama, jen když bude mít dost trpělivosti. Džbánek ho trefil ze strany do hlavy. Zařval překvapením a bolestí. Jessica s obdivuhodnou rychlostí popadla Josepha z dětské židličky, Joanně zavelela: „Pojď!“ a všichni tři vyběhli nahoru. Tam Jessica s Joannou Josepha šimraly na manželské posteli, o kterou se dělily.

V ložnici nebylo topení a na posteli ležela hromada peřin a máminých starých kabátů. Konečně všichni tři usnuli a jejich hnízdo bylo cítit vlhkostí, naftalínem a Je Reviens. Když se Joanna vzbudila, zjistila, že Jessica sedí opřená o polštáře, s klapkami na uších, v rukavicích a v jednom z těch kabátů, ve kterém se ztrácela jako ve stanu. Četla si při baterce knížku. „Nejde elektrika,“ vysvětlila, aniž zvedla oči od knihy. Na druhé straně stěny se ozývaly ty hrozné zvířecí zvuky, které znamenaly, že máma s tátou už se zase usmířili. Jessica beze slova nabídla Joanně klapky na uši, aby to nemusela poslouchat. Když konečně přišlo jaro, táta, místo aby začal v zahradě sázet zeleninu, se vrátil do Londýna žít „s tou druhou ženskou“ – což Joannu a Jessicu nesmírně překvapilo, ale mámu zjevně ne. Tátova „druhá ženská“ se jmenovala Martina – básnířka – matka to slovo vyprskla jako nadávku. Máma mluvila o té druhé ženské (básnířce) tak sprostě, že když se opovážily zopakovat ta slova jedna druhé šeptem pod peřinou (mrcha-kurva-svině-básnířka), připadalo jim, že otrávila vzduch. Ačkoli teď už máma zůstala v manželství sama, pořád ještě nemalovala. Šly po silničce v řadě za sebou, husím pochodem, jak říkala máma. Igelitky s nákupem visely z rukojetí kočárku, a když ho máma pustila, kočárek se kácel dozadu. „Vypadáme nejspíš jako uprchlíci,“ prohlásila. „Ale zlomit se nenecháme,“ dodala vesele. Na konci léta se budou stěhovat zpátky do města, „právě včas do školy“. „Zaplať pánbůh,“ prohlásila Jessica přesně stejně, jak to říkala máma.

Joseph spal v kočárku s otevřenými ústy a slabounce mu to chrastilo v hrudníčku, protože se nemohl zbavit letní rýmy. Bylo takové horko, že ho máma svlékla do plenky a Jessica mu foukala na žebírka, aby ho ochladila, dokud ji máma nezarazila: „Ať ho nevzbudíš.“ Vzduch byl cítit hnojem a pach ztuchlé trávy a kerblíku zašimral Joannu v nose, až kýchla. „Smůla,“ prohlásila máma, „zdědila jsi po mně alergii.“ Matčiny tmavé vlasy a bledou pleť po ní zdědil „krásný chlapeček“ Joseph, zelené oči a „malířské ruce“ Jessica. Joanna zdědila alergii. Smůla. Joseph a máma měli taky společně narozeniny, ačkoli Joseph ještě žádné neslavil. Za týden bude mít ty první. „To jsou výjimečné narozeniny,“ řekla máma. Joanna si myslela, že všechny narozeniny jsou výjimečné. Máma na sobě měla šaty, které na ní Joanna měla nejradši, modré s červenými jahodami. Máma říkala, že jsou staré a že je příští léto rozstříhá a ušije z nich něco pro Joannu, když bude chtít. Máma tlačila kočárek do kopce a Joanna viděla, jak se jí na zadní straně opálených nohou hýbou svaly. Máma byla silná. Táta říkal, že je „urputná“. Joanně se to slovo líbilo. Taky Jessica byla urputná. Joseph zatím ještě nebyl nic. Byl jenom mimino, tlusté a spokojené. Měl rád ovesnou kaši a mačkaný banán a kolotoč s malými papírovými ptáčky, který mu udělala máma a pověsila nad postýlku. Měl rád, když ho sestry šimraly. Měl rád své sestry. Joanna cítila, jak jí po zádech stéká pot. Oprané bavlněné šaty se jí lepily na kůži. Šaty zdědila po Jessice. „Jsme chudí, ale poctiví,“ smála se máma. Koutky velkých úst se jí při smíchu obracely směrem dolů, takže nikdy nevypadala šťastná, ani když byla. Všechno, co Joanna měla, zdědila po Jessice. Skoro jako kdyby bez Jessicy ani žádná Joanna nebyla. Jako by Joanna vyplňovala prázdné místo, které po sobě Jessica nechala pokaždé, když se posunula dál. Na druhé straně živého plotu zabučela kráva. Nebylo ji vidět, a tak Joanna leknutím nadskočila. „To je jenom kráva,“ uklidnila ji máma. „Devonská červená,“ doplnila Jessica, ačkoli krávu neviděla. Jak to může vědět? Znala jména všeho, co viděla i neviděla. Joanna si říkala, jestli toho jednou bude vědět taky tolik co Jessica. 

Když člověk šel chvíli po silničce, narazil na dřevěnou bránu s přelézacími schůdky. Přes ně se ale kočárek přenést nedal, a tak bylo potřeba bránu otevřít. Jessica pustila psa z vodítka a on přelezl bránu tak, jak ho to naučila. Na bráně visela tabulka „Prosím, zavírejte za sebou“. Jessica vždycky běžela napřed a zvedla závoru, pak společně do brány strčily, a když se otevírala, svezly se. Máma se musela do kočárku pořádně opřít, protože všechno to zimní bláto vyschlo v hlubokých protivných kolejích, do kterých kolečka neustále zapadala. Svezly se i zpátky a Jessica zastrčila závoru. Občas se věšely na bránu hlavou dolů, až jim vlasy visely k zemi a zametaly prach jako košťata, a máma říkala: „Tohle nedělejte.“ Cesta vedla podél pole. „Pšenice,“ ukázala Jessica. Pšenice byla hodně vysoká, i když ne tak vysoká jako ty živé ploty u silničky. „Už brzo začnou žně,“ řekla máma. „Budou ji sekat,“ dodala kvůli Joanně. „A my dvě pak budeme sípat a kýchat.“ Joanna sípala už teď, slyšela, jak jí v hrudi hvízdá dech. Pes vběhl do pole a zmizel, a za chvilku z pšenice znovu vyskočil. Minulý týden Joanna vběhla do pole za psem a ztratila se, a dlouho ji nikdo nemohl najít. Slyšela, jak ji volají a jak se pořád vzdalují. Když jim odpovídala, nikdo ji neslyšel. Našel ji pes. Zastavily se v polovině cesty a usedly na trávu u cesty, do stínu stromu. Máma sundala z rukojetí kočárku igelitky a z jedné z nich vytáhla krabičky pomerančového džusu a balíček čokoládových piškotů. Pomerančový džus byl teplý a  čokoládové piškoty se rozpustily a slepily. Kousek piškotu daly i psovi. Máma se smála s těmi koutky obrácenými dolů a říkala: „No nazdar, to je čvangajst,“ hrábla do přebalovací tašky a našla ubrousky na ruce a pusy upatlané od čokolády.

Když bydleli v Londýně, mívali opravdické pikniky, naložili do kufru auta veliký proutěný koš, který patřil mámině mámě. Ta byla bohatá, ale mrtvá (což prý je jen dobře, protože aspoň nevidí, že její jediná dcera si vzala sobeckého, rozhazovačného děvkaře). Jestli byla babička bohatá, tak proč oni žádné peníze nemají? „Utekla jsem z domu,“ vysvětlila máma. „Chtěla jsem si vzít vašeho tátu. Byla to hrozná romantika. Tenkrát. Neměli jsme nic.“ „Měla jsi ten piknikový koš,“ namítla Jessica a máma se zasmála: „Někdy jsi ohromně legrační,“ a Jessica řekla: „Já vím.“ Joseph se vzbudil, máma si vepředu rozepnula ty jahodové šaty a nakrmila ho. Chvíli sál a pak u toho usnul. „Chudinka malý,“ řekla máma. „Nemůže se zbavit té rýmy.“ Posadila ho zpátky do kočárku a řekla: „Tak pojďte, půjdeme domů. Vytáhneme zahradní hadici a můžete se osvěžit.“

Objevil se jakoby odnikud. Všimly si ho, protože pes zavrčel a začal vydávat divné bublavé hrdelní zvuky, jaké od něj Joanna ještě nikdy neslyšela. Ten člověk se k nim hodně rychle blížil a přitom tak divně funěl. Čekala, že projde kolem a řekne: „Hezké odpoledne,“ nebo „Dobrý den,“ protože tak to lidi vždycky říkají, když se s nimi potkáte na silničce nebo na cestě, ale on neřekl nic. Když máma někoho míjela, obvykle řekla: „Krásný den,“ nebo „To je ale vedro, co?“ Ale tomuhle muži neřekla nic. Místo toho vykročila rychleji a vší silou se opírala do kočárku. Tašky s nákupem nechala ležet na trávě a Joanna chtěla jednu vzít, ale máma ji zarazila: „Nech je tam.“ Něco v jejím hlase a v její tváři Joannu vyděsilo. Jessica ji popadla za ruku a řekla: „Dělej, Joanno,“ zostra jako dospělá. Joanně to připomnělo ten den, jak máma hodila po tátovi modro-bíle pruhovaný džbán. Muž teď šel stejným směrem jako oni, po mámině druhém boku. Máma skoro utíkala a povzbuzovala je: „Pojďte, honem, nezdržujte.“ Byla přitom celá udýchaná. Pak pes před toho muže vyběhl a začal na něj štěkat a vyskakovat, jako by se mu snažil zahradit cestu.

Ten člověk bez varování nakopl psa tak, že vyletěl do vzduchu a přistál v pšenici. Neviděly ho, ale slyšely, jak strašně kňučí. Jessica skočila před toho člověka a něco na něj zařvala. Ukázala na něj prstem a zalapala po vzduchu, jako by nemohla dýchat, a pak se rozběhla do pole za psem. Všechno bylo špatně. To bylo víc než jasné. Joanna koukala do pšenice a snažila se zjistit, kde jsou Jessica a pes. Chvíli trvalo, než si všimla, že máma se s tím člověkem pere, že ho mlátí pěstmi. Ale muž měl nůž a pořád ho zvedal do vzduchu, takže se v horkém odpoledním slunci leskl jako stříbro. Matka začala křičet. Měla krev na obličeji, na rukou, na silných nohou, na šatech s jahodami. A pak si Joanna uvědomila, že máma nekřičí na toho muže, že křičí na ni. Máma padla na místě, veliký stříbrný nůž jí proťal srdce, jako když řezník krájí maso. Bylo jí třicet šest let. Jessicu asi bodl taky, než utekla, protože za ní zůstala stopa krve, stopa, která je k ní dovedla, ačkoli ne hned, protože pšeničné pole se kolem ní uzavřelo jako zlatá přikrývka. Ležela, držela v náručí 19 mrtvé psí tělo a jejich krev se smísila a vsákla do suché země, jako výživa pro obilí, jako oběť sklizni. Joseph zemřel, kde byl, připoutaný v kočárku. Joanna doufala, že se ani nevzbudil, ale jistá si tím být nemohla. A Joanna. Joanna poslechla, když na ni máma křičela. „Uteč, Joanno, uteč!“ volala, a Joanna vběhla do pole a ztratila se v pšenici. Později, když se setmělo, přišli jiní psi a našli ji. Cizí muž ji zvedl a odnesl. „Nemá ani škrábnutí,“ slyšela čísi hlas.

Na chladném černém nebi nad její hlavou jasně zářily hvězdy a měsíc. Samozřejmě měla vzít Josepha s sebou, měla ho vyndat z kočárku, nebo utéct i s kočárkem. (Jessica by to udělala.) Nezáleželo na tom, že jí bylo jen šest, že by s tím kočárkem nikdy nedokázala utéct a že by ji už za pár vteřin chytil. O to nešlo. Bylo by lepší snažit se zachránit miminko a přijít přitom o život, než se o to nepokusit a přežít. Bylo by lepší umřít s Jessicou a s mámou, než tu zůstat bez nich. Ale nic z toho ji nenapadlo. Udělala prostě, co jí máma řekla. „Uteč, Joanno, uteč!“ přikázala máma. Tak to udělala. Bylo to zvláštní, ale teď, o třicet let později, ji přivádělo k šílenství, že si nedokáže vzpomenout na jméno toho psa. A neměla se už koho zeptat.

..................

překlad Veronika Volhejnová