Kniha je pokus o znázornění hlavních principů nové politické filosofie odpovídající parametrům antropocénu, tj. epoše, kdy negativní vliv člověka na přírodu dosáhl stupně, který převyšuje vliv geologických sil.
Kniha popisuje intelektuální aktivity myslitelů raného německého osvícenství při filosofické recepci kulturních výkonů staré Číny, která probíhala na podkladě jezuitských překladů hlavních děl čínské intelektuální tradice.
Původní práce věnovaná dějinám a myšlenkovým podnětům německé romantiky. Osu výkladu tvoří problematika jejích náboženských zdrojů, vývoje a celkové intence. Autor vychází především z díla Fr. Schlegela, Hölderlina, Novalise a Schleiermachera.
Studie je věnována analýze pojmu génia ve filosofii dějin J. G. Herdera. Ztotožnění génia a básníka (filosofa) předcházela recepce antické tradice a modelu umělecké tvorby jako „nápodoby“.
Pomocí kritiky současných dominantních politických a hospodářských doktrín hledá příčiny rozštěpení světové pospolitosti, strmého růstu všestranné nerovnosti, úpadku potřeby demokracie a krize demokratického vládnutí.
