Tajemství všech tajemství je jednou z těch knih, které splňují přesně to, co od skvělého thrilleru očekávám: napětí, tempo a neustálý pocit, že se všechno může každou chvíli změnit. Osvědčený styl Dana Browna, založený na krátkých kapitolách a střídání úhlů pohledu, funguje i tentokrát bezchybně. Díky skvělým vizuálním popisům kniha působí jako film - děj plynule graduje a vy máte před očima každý detail, jako byste seděli v kině.

Dan Brown ve svých knihách postupuje podle stále stejného vzorce: Langdon - tajemství - konspirace -pronásledování - velké finální odhalení. To přináší určitou předvídatelnost, ale to mi tolik nevadí. Co mi naopak nesedí, je proměna harvardského profesora v moderního Indiana Jonese. Jistě, i padesátník může být ve skvělé kondici, ale tady už jsou některé scény skutečně za hranou. Mrzí mě také nevyužitý potenciál Prahy. Kde jinde by měl symbolog jako Langdon naplno využít své znalosti než ve městě plném historie, mystiky a starých legend? Uvědomuji si, že tady jde o můj osobní názor - historické linie v Brownových knihách mi sedí víc než ty, které se opírají o moderní technologie. Autor k nim měl blízko vždy, což dokazují už jeho starší romány jako Digitální pevnost nebo Anatomie lži, já ale zůstávám příznivcem historie.

V Tajemství všech tajemství dělá Dan Brown to, co mu jde nejlépe - nabízí čtenáři svižný a zábavný příběh plný akce, tajemství, filozofických úvah i vědeckých zajímavostí. Pokud jste přečetli všechny knihy s Robertem Langdonem a líbily se vám, bude se vám s největší pravděpodobností líbit i tato. Pokud ne, Tajemství všech tajemství váš názor nezmění.

Byla noc z neděle na pondělí, za pár hodin jsem měl vstávat do práce, ale na spánek jsem neměl pomyšlení. Dočítal jsem totiž knihu, která mě naprosto pohltila. Říkáte si, že je to klišé? Možná. Ale u románu Lázár od Nelia Biedermanna to platí do poslední tečky.

Autorovi je teprve 23 let, ale píše s jistotou vypsaného literárního matadora. Žádné křečovité experimenty nebo hledání formy. Biedermann zkrátka vypráví strhující rodinnou ságu uherského šlechtického rodu Lázárů napříč 20. stoletím – a čerpá přitom ze vzpomínek vlastní rodiny, která po nástupu komunismu musela utéct do Švýcarska.

Sledujeme pomalý rozklad starého světa a lidi, kteří měli co ztratit a postupné ztráceli úplně všechno. Příběh dýchá zprostředkovanou zkušeností: každá generace rodu dostává svůj vlastní hlas, čímž se mění perspektivy i atmosféra. Není to ale žádná nudná dějepisná učebnice, děj má obrovský spád a emoce.

Kniha dokáže neskutečně zasáhnout a místy až fyzicky bolet. Třeba scéna, kdy hlavní hrdina ze strachu přihlíží odchodu Židů z Budapešti a nehne ani prstem, aby pak s příchodem Sovětů stejně o všechno přišel, vystihuje celou tragédii lidské zbabělosti lépe než sáhodlouhé popisy. A název? Biblický odkaz je jasný – Lázárové sice vstávají z mrtvých, ale pokaždé do o něco horšího života.

Prochází tím i silný, netlačený motiv lásky jako jediného pevného bodu v šílené době. Biedermann nepoužívá levný sentiment, těžké momenty popisuje věcně a o to mrazivěji působí.

Není divu, že knihu chválí Daniel Kehlmann, britský The Guardian a do svého knižního klubu si ji vybrala i Dua Lipa. O skvělý český překlad se postarala Michaela Škultéry, díky níž text neztrácí nic ze svého tempa a síly.

Lázár je pro mě jedním z největších literárních zážitků letošního roku. Pokud hledáte čtení, které vás nepustí a donutí vás probudit se do nového dne s kruhy pod očima, tohle je přesně ono.