Kniha se skvělou atmosférou, která se potuluje kdesi na pomezí magického realismu a čiré magie.

Hlavní hrdina, Piranesi, obývá podivný jinosvět, prostor mnoha soch a sálů, z nichž některé jsou periodicky zaplavované vodou. Jeho interakce s okolím v čtenáři vyvolávají mnoho otázek: vidíme skutečnost? Nebo je Piranesi šílený? Jsme v nějaké virtuální realitě? Tato dezorientace je báječná, protože rozehrává při čtení úplný strom možností.

Tento strom musí být nakonec prořezán, jinak bychom z četby nejspíš mnoho neodnesli. Autorka naštěstí umí přijít z řešením, které kouzelnost první části knihy neodkouzlí, ale naopak přikouzlí. Nechtěl bych prozradit víc než to. Každopádně enigmatická situace je vysvětlena, dojde k pay-off, aniž by bublina splaskla.

Knížka je poměrně krátká a přečte se jedním dechem.

Může vzniknout dobrá kniha jen z toho, že si dva lidé ve vlaku z Vídně do Mnichova povídají? U většiny autorů by to byl sotva nosný nápad. U zkušeného spisovatele to ale může stačit. Daniel Glattauer už několikrát ukázal, že dialog je jeho přirozené teritorium. Otázkou tedy není, zda to zvládne řemeslně, ale zda i tentokrát dokáže z minima vytěžit maximum.

Je to dvacet let, co český knižní svět zasáhl román Dobrý proti severáku. Jednoduchý nápad, chytrá forma a silný čtenářský ohlas. Glattauer si jím vydobyl pověst autora, který umí psát o vztazích lehce, s nadhledem a bez zbytečné tíhy. Ve vlaku k tomuto obrazu přirozeně odkazuje, aniž by se ho snažil překonat nebo zásadně rozšířit.

Novela, kterou v češtině vydalo nakladatelství Host v překladu Viktorie Hanišové, stojí na zcela minimalistickém základu. Stárnoucí spisovatel v tvůrčí kriz Eduard Brünhoferi, cesta vlakem, nečekaná spolucestující – terapeutka Catrin Meyrová. Zpočátku se může zdát, že autor volí až příliš bezpečnou cestu. Dialogy jsou civilní, tempo klidné, situace zdánlivě obyčejná. Právě v této uměřenosti se ale ukazuje Glattauerova zkušenost.

Rozhovor se postupně mění v psychologickou hru. Catrin klade otázky, tlačí, systematicky rozkrývá Eduardovy postoje k lásce, nevěře, stárnutí i alkoholu. Eduard odpovídá, uhýbá, racionalizuje a čtenář sleduje nejen jejich čím dál tím ostřejší výměnu názorů, ale také jeho vnitřní monolog. Pointu příběhu lze odhadnout poměrně brzy, což ale nepůsobí rušivě. Glattauer se tentokrát nesnaží šokovat, spíš pečlivě vede čtenáře k cíli, který dává smysl.

Ve vlaku není kniha, která by chtěla otřásat nebo znejišťovat. Je to komorní text, založený na přesném dialogu, jemném humoru a schopnosti vystihnout drobné lidské slabosti. Nejde o autorův vrchol, ale o suverénní, vyzrálé dílo, které ví, čím chce být. Pokud by měla být tato novela jeho poslední, působila by jako klidná a důstojná tečka. Nenápadná, ale čtenářsky velmi příjemná.