Okamžitě jsem si vzpomněl, že stejný pocit blaha a štěstí jsem cítil, když jsem poprvé četl Vejce a já od Betty MacDonaldové. A já ho mám teď u téhle knihy. Cítil jsem, že se usmívám a že mi svět přijde tak nějak lepší. Že bych chtěl mít paní Danku za svojí nejlepší kamarádku, povídat si s ní a poslouchat její příběhy, a pak mě můžou rovnou položit do hrobu. Vůbec mi to nebude vadit, protože budu mít ten skvělý pocit kolem srdce.

Dva autoři, dva různé jazykové a kulturní zázemí, jedna série. Thomas Enger je norský mistr kriminálky. Johana Gustawsson je francouzská autorka krimi se švédskými kořeny. Co z toho vzešlo?

Kari Voss — psycholožka, uznávaná odbornice na odhalování lži a na řeč těla, jejíhož syna před lety někdo unesl — vyšetřuje vraždu dvou šestnáctiletých dívek v městečku Son jen pár desítek kilometrů od Osla.
Městečko Son totiž skutečně existuje — tiché norské městečko, které se teď stává dějištěm toho nejtemnějšího. Kontrast zátiší a násilí je v severské kriminalitě oblíbený nástroj, a tady je použit s jasným cílem: Vybudovat atmosféru, která čtenáře přilepí ke knize.

Kari Voss je zajímavá protagonistka: profesionálka, která čte ostatní lidi dokonale, ale sama nese trauma, jež nečte nikdo. Odbornice na lež v prostředí, kde každý něco skrývá.

Na druhé straně: Někdo už může mít těch postav, které si s sebou táhnou určitý balvan dost. Je to ale jeden z rysů severského thrilleru a tady je navíc toto trauma velmi příjemně zpracované. Zkrátka a dobře: tohle je zárodek dobré série. Jakkoliv jsem zatím teprve ve čtvrtině, tak mohu říct, že to je velmi zdařile napsaná kniha.

Fanoušci Nesbøho, Jussi Adler-Olsena nebo Karin Fossum mají jasno. Ale i pro ty, kdo skandinávskou krimi ještě nepropadli — tohle by mohl být správný vstupní bod.