Trujkunt

Trujkunt je zvláštní místo a zvláštní kniha, při jejímž čtení vás popadá touha jet na ona místa a sednout si s majorem Romanem Saranem na kus řeči třeba v hospodě U Burka, čili U Buriana v Třinci nebo U Maryny v Jablunkově. Rozjet se tam, do toho razoviteho regionu na trojmezí Slezska, Polska a Slovenska. Regionu průmyslového, ale zapomínaného, regionu, který v sobě dodnes hluboko nese šrámy z rozdělení Těšínska po 1. světové válce.
Autorovi, jehož velkou devizou je dokonalá znalost prostředí, se podařilo v třech detektivních povídkách stvořit uvěřitelné postavy jak svérázného vyšetřovatele majora Sarana, tak všech hlavních protagonistů příběhů i vedlejších figurek. Roman Saran vyšel z Trujkuntu a jen díky náhodě stojí na druhé straně zákona, protože nechybělo mnoho a kvůli své povaze a životním zážitkům mohl taky být na té straně druhé, temnější. Uvědomuje si to a po pachatelích trestných činů pátrá s buldočí urputností, aby potlačil své běsy - a zatím mu to vychází. Všechny tři povídky spojuje další „postava“, zvaná Werk - Třinecké železárny, ve kterých pracuje nebo pracovala značná část obyvatel Trujkuntu a bez nichž si nelze život v tomto kraji představit. Život mnohdy plynoucí mezi prací či spíše sociálními dávkami, alkoholem, prodejným sexem a drogami, drobným zločinem ale bohužel i závažnějšími kriminálními činy.
Na poli české akční krimi se díky Petru Sagitariovi a jeho majoru Saranovi objevila další zajímavá postava a nelze si než přát, aby v úspěšné sérii autor dále pokračoval.

O tom, že Petr Sagitarius napsal a vydal knihu Trujkunt jsem věděla už dávno, tu elektronickou jsem si nějak neuměla koupit možná také proto, že mám ráda vůni nových knih, ráda si v nich listuji motivačně na přeskáčku čtu si úryvky.
Uvítala jsem proto informaci, že Trujkunt vydalo nakladatelství ARGO. Na procházce městem Jablunkovem v neděli odpoledne jsem ji zahlédla ve výkladní skříni našeho knihkupectví. Než jsem si v pondělí pro ni došla, byla vyprodána. To pro mě není překážka, objednala jsem si ji v e-shopu.
První detektivku Dwur, jsem předčítala nahlas svému manželovi. Přečetli jsme ji na jeden zátah, protože nás zaujal děj a chtěli se dovědět, kdo je vrah. U úryvků v nářečí, se můj muž hlasitě chechtal.
Další novely jsem si už četla sama. Kruhy i Čtverka se odehrávají v místech, která jsou i mně velmi důvěrně známá. Areál v Městském lese, který by se mohl někomu jevit jako skanzen, je místo konání Gorola. Fyzicky jsem prožívala cestu pana Čmiela domů, klopýtajícího mezi kořeny.
Na zmiňované Kamionce u inkriminovaného rybníka jsem vozívala v kočárku své nejmladší vnouče.
Co tím chci říci? Číst detektivky, které se odehrávají v místech, která důvěrně znáte, kterými jste nejednou procházeli je jiné a mnohem zajímavější než ty, jejichž místopis vám nic neříká. Také jména jsou naše z našeho kraje. A to nářečí. Tak to je bomba. To je jak dobré koření do dobrého jídla. Pozvedne ho o stupeň výš. Dalším kořením je erotika. Je tam a k majoru Saranovi patří. A opět, je tam, je jí akorát a je podána tak, že nevadí a možná i puritáni by ji snesli.
Jsem ráda, že tato kniha vyšla, opravdu se mi i mému manželovi velmi líbila. Doporučuji ke koupi, neváhejte. Může to být i vhodný dárek k Vánocům.
Libuše Ježowiczová

Trujkunt jsem si koupila úplně spontánně v rámci Velkého knižního čtvrtku loňského října. A dobře jsem udělala👍Dobrých českých kriminálek není nikdy dost. Tyto tři příběhy spojuje “Trujkunt” neboli trojmezí Česka, Slovenska a Polska a svérázný vyšetřovatel Roman Saran. Tak trochu děvkař, “stary pachoł”, ale taky rváč a hlavně profesionál ve své práci. Kombinace autority, charismatu a humoru mě bavila. Je to svižné, vtipné, nekomplikované, okořeněné nářečím “po naszymu”. Nečekejte sériové vrahy, psychopaty ani uřezané hlavy. Jen obyčejné místní mordy s jasným motivem, který je pro partičku kolem Romana vždycky tím největším oříškem. Doufám, že jsem se s majorem nepotkala naposledy.