Ukázka:

Kapitola 3

Černovlasá divoženka odešla do sprchy, on se jen otřel ručníkem a zapálil si. Zlozvyk, který Lenka nesnášela, nicméně se skřípěním zubů tolerovala. Pro tentokrát, když jsi takový můj polámaný mraveneček, říkávala se smíchem. Roman se vrátil v myšlenkách o několik měsíců zpátky. I ve svých čtyřiačtyřiceti se snažil udržovat se v kondici. Jeho tělo kupodivu nápor nikotinu pořád zvládalo, což obvoďák komentoval slovy, že je taková hříčka přírody. Roman nicméně slíbil doktorovi i Lence, že omezí kouření maximálně na šest sedm cigaret denně.

Když jej časově netlačil naléhavý případ, propleskával svého kung-fu Pinokia a dvakrát týdně běhal křížem krážem po lesoparku. Většinou v pondělí a ve čtvrtek. Trasu už léta neměnil. Posledních sedm set metrů z pěti kilometrů vedlo kolem Slezské krčmy, pak lesní pěšinou po mulčovací kůře až k budově páté základní školy, která stála nedaleko domu, ve kterém bydlel.

Koncem dubna před devátou večer ozařovala temný les pár desítek metrů za hospodou jen světla z nedalekých panelových domů. Ne však natolik, aby zaregistroval silnou větev, kterou mu někdo zpoza stromu, jejž míjel, podrazil nohy. Po pádu sice ihned vstal, ale vrhli se na něj dva maskovaní muži, oba o hlavu vyšší než on. Jednoho z nich stačil tvrdě zasáhnout doprostřed obličeje, druhý už ho povalil na zem. Na padající metrák živé váhy údery nestačí. Chtěl pivem čpící balvan s kuklou přes obličej udeřit oběma dlaněmi do uší, protrhnout mu ušní bubínky a způsobit tak útočníkovi prudkou bolest, ale někdo třetí mu přišlápl ruku k zemi a zasadil mocný úder baseballovou pálkou do pravého předloktí. Následovala druhá, třetí, čtvrtá rána. Bolest lámaných kostí Romana rozběsnila. Zařval a zakousl se muži nad sebou do nosu jako bránící se pes. Řev zakuklence bylo to poslední, co slyšel, neboť přišel úder do hlavy, po kterém se Roman propadl do tmy.

Až později se dozvěděl, že dalším těžkým zraněním zabránila partička mladíků a dívek, která si krátila cestu ze Slezské krčmy lesem a maskované útočníky vyrušila. Nabušence s pálkami nezahnala přesila mladých mužů, ale ženský jekot a volání o pomoc. První, koho uviděl, když se tehdy po operaci probudil, byla tmavovlasá dívka v bílé haleně s krátkým rukávem a ve volných kalhotách stejné barvy. Přišla ho zkontrolovat. „Kde máte minisukni a čepec?“ slyšel svůj zastřený hlas, když se trochu zorientoval. „Vyšly už dávno z módy,“ usmála se na něj a dodala: „Vidím, že jste v pořádku. Mluví z vás sedativa.“ „On tak blbě kecá i normálně, sestro,“ ozvalo se od dveří.

Stála v nich usmívající se Lenka a v ruce držela kelímek s kávou. Položila jej na stoleček, sklonila se nad Romanem a dala mu pusu na rozpraskané rty. Teprve teď ucítil bolest v pravé ruce a v zátylku. Všiml si, že mu z předloktí trčí dráty. Připomněly mu nedostavěné střechy v Řecku, způsob, jak obejít kolaudaci. A kurva, blesklo mu hlavou. „Pamatuješ si vůbec něco?“ zeptala se ho Lenka. „Matně,“ kývl a sykl bolestí. „Ale třeští mi hlava.“ „Máš za sebou cétéčko, kebuli máš v pořádku, horší je to s rukou,“ pravila vážně. „Slíbila jsem Tomášovi Siudovi, že mu zavolám, až se probereš. Potřebuje tě vyslechnout.“ „Nejprve ho prohlídne pan primář, slečno,“ reagovala sestra. „Ten pak rozhodne, kdy bude pacient schopen výslechu.“ Sarana spíš zajímalo, kdy bude schopen dát pravačkou ránu svému dřevěnému Pinokiovi. Ne že by si levou neporadil. Když mu pak šéf ortopedie oznámil, že bude sešroubovaný jako starý hrnec dvanáct týdnů, pocítil zmatenou bezradnost. Nikdy v životě nic kromě nosu zlomeného neměl. „Neboj, budu tě hýčkat tak, že nebudeš chtít, abych přestala,“ pronesla Lenka repliku z filmu Pretty Woman a šibalsky na něj mrkla.

............