Ukázka:

Část první

LONDRES

Londres, 1898 (devadesát tři let po bitvě u Trafalgaru)

Většině lidí dělá problém vybavit si svou první vzpomínku, protože na ni dosáhnou jenom s obtížemi, jako když se pokoušejí dotknout palců na nohou, pro Joea to však neplatilo. Jeho první vzpomínka se totiž odehrála týden po jeho třiačtyřicátých narozeninách. Vystoupil z vlaku. To bylo ono, jeho první vzpomínka, ovšem ta další už byla o něco méně přímočará. Jednalo se o plíživý, prapodivný pocit, že všechno je, jak má být, a nic ničemu nepřekáží, ale přesto je všechno špatně. Bylo časně zrána a pekelná zima. Z černé lokomotivy přímo nad jeho hlavou se syčením unikala pára. Nástupiště se nacházelo jenom pár centimetrů nad kolejištěm, takže měl dvojitou ojnici na kolech v úrovni pasu. Byl tak blízko, že slyšel, jak se v kotli vaří voda. Poodstoupil si, jelikož se v něm všechno sevřelo přesvědčením, že voda co nevidět vyšplíchne.

Vlak zrovna přijel do stanice. Nástupiště se hemžilo lidmi, viditelně zpomalenými a rozlámanými po dlouhé cestě, a všichni mířili k nádražní hale. Vzduch prosycovala sladká vůně kouře spalovaného uhlí. Protože se venku teprve začalo rozednívat, kulaté lampy na nádraží vše osvěcovaly mdlou září a vrhaly dlouhé, nezřetelné stíny. Stínem se mohla chlubit dokonce i pára, plachý ďáblík, který se nemůže rozhodnout, jestli má, nebo nemá zaujmout pevné skupenství. Joe netušil, co tam pohledává. Čekal, protože nádraží jsou po celém světě stejná a dává smysl, že zrovna na jednom z nich člověk zapomene, odkud kam má namířeno, pokud tedy vůbec něco takového může dávat smysl. Jenže čekal marně.

Nevzpomínal si, jak se tam dostal, dokonce ani že někam vyrazil. Sklopil hlavu. Vyděšeně sebou trhl, protože si nevzpomínal dokonce ani na to, že by se oblékal. Oblečení, které měl na sobě, mu nebylo povědomé. Těžký kabát s tartanovou podšívkou. Jednobarevná vesta se zajímavými knoflíky, zdobenými vyraženými vavříny. Cedule na stěně mu ozřejmila, že stojí na nástupišti číslo tři. Vagony za jeho zády procházel průvodčí a opakoval pořád jedno a totéž, tiše a uctivě, protože měl za úkol vzbudit cestující první třídy. „Londres Gare du Roi, vystupte si prosím, Londres Gare du Roi…“ Joea zarazilo, proč sakra tahle železniční společnost nazývá londýnské nádraží francouzsky, a potom se bezradně zarazil nad tím, proč ho to vlastně zaráží. Všechna londýnská nádraží přece mají francouzské názvy. To ví každý.

Někdo se dotkl jeho paže a anglicky se ho zeptal, jestli je v pořádku. Nadskočil tak moc, že mu z toho zadrnčel nerv v zadní části lebky. Do krku mu vystřelila prudká bolest. „Promiňte – mohl byste mi říct, kde to jsme?“ požádal tazatele a sám slyšel, jak směšně jeho dotaz zní. Cizí muž ale jako by se nad tím, že na nádraží narazil na člověka trpícího ztrátou paměti, vůbec nepozastavil. „V Londýně,“ odpověděl. „Na Gare du Roi.“ Joe nevěděl jistě, proč vlastně doufal, že uslyší něco jiného než to, co předtím hlásil průvodčí. Polkl a odvrátil zrak. Pára už se rozpouštěla ve vzduchu. Všude byly směrovky: na Koloniální knihovnu, Musée Britannique, Métro. Kousek od něj hlásala cedule, že provoz linky Desmoulins byl přerušen kvůli vrtným pracím, a za oznámením viděl železnou bránu, kterou se dalo projít ven do mlhy. „Určitě jsem… v Londýně v Anglii?“ zeptal se po nějaké době. „Přesně tak,“ odvětil cizí pán. „Aha,“ hlesl Joe.

Vlak znovu vypustil páru a proměnil jeho dobrodince v ducha. Joe si navzdory panice, jež v něm začínala kypět, pomyslel, že má určitě co do činění s lékařem, protože se netvářil ani trochu překvapeně. „Jak se jmenujete?“ zeptal se ho teď ten lékař. Buď měl mladistvý hlas, nebo vypadal starší, než ve skutečnosti byl. „Joe.“ Ne že by své jméno měl na jazyku, ale znal ho; spadl mu pořádný balvan ze srdce. „Tournier.“ „Víte, kde bydlíte?“ „Ne,“ přiznal s pocitem, že se snad sesune k zemi. „V tom případě mi dovolte, abych vás vzal do nemocnice,“ prohlásil ten pán. A tak Joeovi zaplatil drožku. Joe předpokládal, že tím to pro něj hasne, ale on si nastoupil s ním, se slovy, že nevidí důvod, proč by neměl, když stejně nemá na práci nic jiného. Joe si v průběhu následujících měsíců snad tisíckrát pokoušel vybavit, jak jeho zachránce vypadal. Nedařilo se mu to, třebaže celou cestu v drožce seděli proti sobě. Vzpomínal si pouze na to, že se ten člověk neopíral zády a něco na něm bylo jiné, jako by byl cizinec, ačkoliv mluvil anglicky s onou zatvrzelou přímočarostí typickou pro starce, kteří jsou odhodlaní bojovat za své právo neučit se francouzsky, a když je člověk osloví „monsieur“, zamračí se na něj. To téměř naprosté selhání pozornosti ho přivádělo k šílenství, jinak si totiž pamatoval úplně všechno a dopodrobna.

Drožka byla nová, vnitřek měla nově potažený kůží vonící po leštěnce, ještě voskovitou na dotek. Dokonce se mu později vybavovalo i to, jak koním ze zad stoupala pára a jak drožce na kočičích hlavách před nádražím, než dorazili na lépe vydlážděnou rue Euston, vrzaly pružiny kol. Svého dobrodince si však ne a ne vybavit. Připadalo mu, že to není ani tak důsledek chybějící vzpomínky, jako spíš zapomnění, které ho halí jako nesetřesitelný rubáš. Silnice vyhlížela povědomě i cize zároveň. Kdykoliv míjeli nějaké nároží, měl Joe jistojistý pocit, že by na něm měl být buď úplně jiný obchod, nebo prázdné místo. Za klapotu kopyt je míjely další drožky. 

Na výlohy obchodů dotírala hnědá mlha. Obloha byla šedá. Podvědomě ho napadlo, jestli jeho zachránce ve skutečnosti nějak nezneužívá situace, ale netušil, co by z toho asi mohl mít. Nedaleko svými výpary přiživovaly olověnou šeď oblohy obří komíny. Byly opředené platformami a šachtami a plápolaly v nich plamínky. Na boku olbřímího sila jen taktak rozluštil francouzský, bílými písmeny vyvedený nápis VYSOKÁ PEC Č. 5. Polkl. Věděl přesně, na co se to dívá – na ocelárny –, zároveň ho ale pohled na ně naplňoval oním noční můru připomínajícím pocitem, že je to celé špatně, stejně jako předtím nádražní směrovky na Métro. Zavřel oči a pokusil se sesumírovat všechno, co ví. Ocelárny – no jistě, těmi je Londýn proslulý, k tomu přece slouží. Sedm vysokých pecí, shlížejících na Farringdon a Clerkenwell, chrlí ocel pro celou Republiku. Pohlednice Londýna vždycky vypadají úchvatně, jak se uprostřed tyčí ta změť potrubí, uhelných šachet a komínů. Všehovšudy dva a půl čtverečních kilometrů, kvůli nimž všechno pokrývají černé saze: ruiny katedrály svatého Pavla, polorozbořené staré domy kolem Chancery Lane, všechno. Proto se taky Londýnu přezdívá Černé město. Jenže tohle si klidně mohl přečíst někde v encyklopedii.

Netušil, odkud to ví. Nepamatoval si, že by se někdy procházel zčernalými ulicemi kolem oceláren, nebo vůbec nějakými londýnskými ulicemi. „Přijel jste stejným vlakem jako já?“ zeptal se svého dobrodince v naději, že se mu třeba uleví, když se bude soustředit na něco konkrétního. „Ano. Byl vypravený z Glasgow. Seděli jsme ve stejném vagonu.“ Mluvil jaksi úsečně, ale z jeho těla vyzařoval soucit. Vypadal, jako by se musel zuby nehty držet, aby se k Joeovi nenaklonil a nevzal ho za ruce. Joe byl rád, že to neudělal. Byl by se rozbrečel. Nevzpomínal si, že jel vlakem. Dobrodinec mu vyprávěl o všem, co z cesty stálo za zapamatování, třeba o směšné nadutosti průvodčího a o tom, jak se rozkládací lůžka pokusila člověka spolknout, když je špatně rozložil, ale ani jedna z těch informací Joeovi nic neříkala. Dobrodinec mu potvrdil, že nespadl ani se o nic neuhodil, zkrátka se dnes nad ránem začal tvářit dezorientovaně. Teď bylo devět hodin. Joe musel sklopit hlavu. V životě se takhle nebál. Otevřel okýnko, aby se mohl pořádně nadechnout. Všechno páchlo sazemi. Aspoň tohle mu bylo povědomé. Z železných bran stanic metra proudily po chodnících davy mužů v černých kabátech a černých kloboucích. Vypadali jeden jako druhý. Drožka zhruba na minutu zastavila u železničního přejezdu. Projel nákladní vlak vezoucí uhlí, supěl si to k ocelárnám. Strojvedoucí zahoukal, aby mu z kolejí uhnuly děti – běhalo jich tam nějakých deset dvanáct, sbíraly uhlí spadané z vagonů. „Budete v pořádku,“ oslovil dobrodinec Joea tiše. To bylo to poslední, co mu řekl. Než Joea vyšetřil lékař, zmizel. Žádná ze sester ho neviděla odcházet, vlastně ho žádná ze sester vůbec neviděla, a Joe si začínal říkat, jestli se do nemocnice nedopravil sám a dobrodinec nebyl jenom neškodnou halucinací.

překlad Tereza Marková Vlášková