Ukázka:

Den první

Lednové ráno je dlouhé a nehybné jako fronta v nemocniční čekárně. Ranní chlad v kuchyni, břidlicové šero za okny. Paša přistoupí ke sporáku a hned zachytí nasládlou vůni plynu. Ta mu vždycky připomene svěžest ranního vstávání. Každé ráno, když se chystá do práce, dá do aktovky žákovské sešity a učebnice, dojde do kuchyně, nadechne se sladkého plynu, vypije silný čaj, zají ho černým chlebem, řekne si, že má koneckonců skvělý život, a s tímhle přesvědčením utíká do práce. Ta vůně ho provází celý život, když se neprobudí doma, nemá dokonce ani chuť k jídlu, schází mu domácí ranní sporák a zápach propálených hořáků.

Paša vyhlédne z okna, pozoruje černý sníh a černé nebe, usedne ke stolu a potřásá hlavou, aby se trochu vzpamatoval. Je šest ráno, leden, pondělí, další den bez práce. Vezme z parapetu sešity a zalistuje v nich, hned je ale položí zpátky, vstane, projde chodbou a nahlédne do pokoje. Táta spí v křesle a z obrazovky se ho snaží upoutat kdosi zalitý krví, jeho snaha ale vychází naprázdno: zvuk si táta vypnul už v noci, teď už to mají všichni marné, i kdyby křičeli sebevíc. Paša se na okamžik zastaví a dívá se na krev. Muž, který křičí, proto obrátí pohled na Pašu a zaměří se na něj: nevypínej to, poslouchej, je to důležité, tebe se to taky týká. Ale Paša rychle najde ovladač, zmáčkne velké červené tlačítko, jako by vymačkával zubní pastu z tuby, hodí ovladač na stůl, opatrně, aby tátu neprobudil, vyjde ven a zavře za sebou dveře. Dveře však v ranním šeru i tak neklidně zaskřípou, táta se v pokoji hned probudí, najde ovládání a televizi, v níž se odehrává cosi děsivého, cosi, co se týká každého, mlčky zapne. To už Paša dobíhá na stanici.

Něco tu nehraje, říká si Paša, něco mi tu nehraje. Ani živáčka, ani hlásku. Neslyší dokonce ani lokomotivy. Nikdo tu nic neprodává. Pod tmavomodrým sněhem teče voda, teplota je skoro nad nulou, nebe je však zatažené, ve vzduchu visí vlhkost, která chvílemi přechází v sotva postřehnutelný déšť, v dálce se na kolejích válí mlha, v níž se utápějí hlasy i zvuky kroků. Je ještě brzo, říká si Paša napjatě, prostě je ještě brzo. Na jihu, tam, kde začíná město, je taky podezřelé ticho, bez výbuchů, bez roztrhaného vzduchu. Zpoza rohu vyjede mikrobus. Paša si oddechne: veřejná doprava funguje, všechno je v pořádku. Prostě je ještě brzo. Pozdraví se s řidičem, který bázlivě vtahuje hlavu do límce kožené bundy. Projde prázdným mikrobusem a posadí se vlevo u okna. Pak to nevydrží a přesedne si doprava. Řidič to všechno ostražitě sleduje v zrcátku, jako by se bál, že mu něco důležitého unikne. Když Paša zachytí jeho pohled, řidič se odvrátí, nastartuje a zatáhne za řadicí páku. Železo uraženě zaskřípe, mikrobus se rozjede, řidič udělá čestné kolo v liduprázdné mlze a nechá stanici za sebou. V takových mikrobusech se vozí nebožtíci, pomyslí si kdoví proč Paša. Ve speciálních mikrobusech s černou páskou po stranách. Jsou tam vůbec uvnitř místa pro cestující? Nebo musí vdova sedět na rakvi? A kam tímhle pohřebákem asi dojedu?

Mikrobus projede jednu prázdnou ulici, pak druhou. Dál je pouliční trh, kde důchodkyně každý den prodávají cosi zmrzlého. Mikrobus zahne, důchodkyně žádné, nikde nikdo. Pašovi už dochází, že tu doopravdy něco nehraje, že se něco stalo, přesto se ale dál tváří, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Přece nebude panikařit, to ne. Řidič se to snaží nevnímat a dál žene svůj pohřebák mlhou a vodou. Měl jsem si asi pustit zprávy, říká si nervózně Paša. A hlavně to ticho – po všech těch dnech, kdy obloha na jihu, nad městem, připomínala rozžhavenou armaturu. Je tu ticho a pusto, jako by snad všichni nastoupili do nočního vlaku a odjeli. Zůstali tu jenom Paša a řidič, ale i oni minou dva paneláky postavené na písečném podloží, projedou kolem autoparku a městečko opustí. K hlavní silnici vede dlouhá topolová alej, topoly vykukují z mlhy jako děti zpoza ramen svých rodičů. Kdesi tam nahoře už vychází slunce, už se asi ukázalo, není sice vidět, je ale trochu cítit. Jinak ovšem není cítit nic. Paša napjatě pozoruje všechnu tu okolní vlhkost a snaží se pochopit, co mu uniklo, co mu to chtěl vysvětlit ten zakrvácený chlap v televizi. Řidič opatrně objíždí studené výmoly, blíží se k hlavní silnici a zatočí doprava. Mikrobus zamíří na zastávku, jako obvykle zastaví, vždycky tu někdo nastupuje. Dneska ale nejspíš nenastoupí nikdo. Řidič tu chvíli stojí, spíš ze zvyku, dveře otevřené, pak se ohlédne na Pašu, jako by čekal na svolení, dveře se zavřou, mikrobus vyrazí dál a zrychluje, až dorazí ke kontrolnímu stanovišti.

„Do hajzlu,“ vymáčkne ze sebe řidič. Blokpost je plný vojáků. Stojí za betonovými bloky pod roztřepenými státními vlajkami a mlčky se dívají směrem k městu. Kolikrát tudy Paša za posledního půl roku projížděl, od chvíle, co se sem po krátkých rozhořčených bojích vrátila státní moc? Ať už mířil do města nebo se vracel domů na stanici, pokaždé ho čekala kontrola papírů, jinými slovy – nepříjemnosti. Pašu samozřejmě zpravidla pouštěli mlčky, na nic se nevyptávali: je místní, je tu hlášený, stát nemůže říct ani ň. Paša si zvykl na lhostejné pohledy, na odměřené a mechanické pohyby příslušníků ozbrojených složek, na černé nehty, na to, že musí odevzdat občanku s údajem o trvalém bydlišti a počkat, až se jeho země zase jednou přesvědčí o tom, že ctí její zákony. Vojáci mu doklady mlčky vraceli, Paša strkal průkaz do kapsy a snažil se, aby o nikoho nezavadil pohledem.

...............

překlad Miroslav Tomek