Ukázka:

PROPUŠTĚN

K večeru – po hodinovém čekání přede dveřmi – George zavolali do svatyně velitele Farmy. Nebyl tam sám. George hned poznal pána, který ho přijímal v pražském hotelu Four Seasons. Pana „Jonese“. Velitel byl věcný. „Sedněte si, pane Novaku. Jistě se pamatujete na pana Jonese. Přiletěl z Washingtonu, aby se této naší schůzky zúčastnil. Jak víte, má o vás zcela mimořádný zájem. Všimněte si, že jsem použil slovo ‚schůzka‘. Nejedná se tedy o formální vyšetřování ani výslech. Obsah našeho jednání nicméně podléhá utajení a mimo tuto místnost o něm nelze s nikým hovořit. Co si tady řekneme, tu taky zůstane. Je to naprosto jasné?“

„Ano, pane.“ „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat, ale potřebovali jsme si s panem Jonesem projít vaše papíry, zvážit některé aspekty vašeho postavení a probrat pár událostí, k nimž během vašeho zdejšího výcviku došlo. Abyste byl v klidu, rovnou vám řeknu, že jste z Farmy propuštěn. Nikoliv ve zlém, protože si vás vážíme. Něco jako vyřazení z armády s poctami. K tomu, co to znamená a jaké to bude mít následky, vám více řeknu později. Zatím se vás na pár věcí zeptám a žádám vás, abyste odpovídal co nejpravdivěji a nejpoctivěji, jak vám svědomí dovolí. Souhlasíte?“

„Ano, pane.“ „Jak dobře víte a očekáváte, vaše zdejší počínání pečlivě monitorujeme – každý den na vás vypracováváme hodnocení. Teď jsme se na ty dokumenty podívali, ale rádi bychom znali vaši verzi některých nahlášených událostí. Zcela na rovinu vám chci říct, že můj asistent bude natáčet tady tou kamerou. Je to jasné?“ „Ano, pane.“ „Tak nejprve jste napadl instruktora boje muže proti muži. Jistě víte, že utrpěl vážné poranění a není schopen služby. Byl převezen do Námořní nemocnice v Bethesdě a čeká ho operace. Popište nám, prosím, tento incident vlastními slovy a z vašeho pohledu.“

„Ano, pane. Takže… Při tom výcviku nás bylo šest a mě vybrali hned na první ukázku. Instruktor mi dal nůž a řekl, že ho mám napadnout, jako bych ho chtěl zabít. Dále řekl, že nám předvede, jak se bránit, tedy že mě odzbrojí a zneškodní. Viděl jsem, že ten nůž je jen maketa. Nebyl ostrý, byl lehký, jako z gumoplastu. Takže jsem se přikrčil, jako že se bojím, a nůž jsem odhodil. To ho překvapilo a na okamžik rozhodilo. V tu chvíli jsem ho kopnul do pravého kolene, i když jsem do toho kopance nechtěl dát až takovou sílu. Upadl a křičel bolestí. A tak jsem zvedl ten nůž a instruktorovi jsem klekl na prsa. Nůž jsem mu přiložil ke krku a sdělil mu, že už to má spočítané. Jen jsem se choval podle pokynů. Opravdu ublížit jsem mu nechtěl. Ale to koleno jsem mu asi pěkně pochroumal. Moc mě to mrzí.“

Velitel se pohodlně opřel. Po tváři mu přeběhl neznatelný úsměv. „Chápu. Vylíčil jste to právě tak jako svědci i ten instruktor. Je to profesionál. Má spoustu cen za bojová umění. Když ho stabilizovali, prohlásil, že vůči vám necítí žádnou zášť. Vlastně vám tu taktiku může jen pochválit, protože to prostě nečekal a ani nic podobného nikdy nezažil. Což byla chyba. Prý není nikdy pozdě, aby se naučil něco nového. Prý na tuhle vaši taktiku nikdy nezapomene. A mimochodem, pane Novaku: kde vy jste přišel ke svému stylu boje?“ George si poposedl na kraj židle. „Táta byl farmář, pane, a na léto jsme najímali mladé Mexičany. Trval na tom, že budu dělat to samé co oni, abych věděl, co farmaření obnáší pěkně odspodu. Chtěl ze mě mít chlapa. Netušil ovšem, že tím ze mě spíš udělá polovičního Mexičana.“

George se odmlčel a usmíval se té vzpomínce. „Tak, prosím, pokračujte.“ „Ano, pane. Mexičtí kamarádi mě naučili hrát karty i kostky, ukázali mi marihuanu a naučili ukroutit jointa. Taky mě vzali do mexického baru a ukázali mi, jak pít tequilu a jak se bránit, když se v lokálu strhne rvačka. Tam jsem se naučil, jak odvést pozornost protivníka a jak ho zastrašit. A jak sejmout mnohem většího útočníka. Prostě ten trik s kolenem.“ „Aha. To je zajímavé. Tak postoupíme dál. Ještě tu máme tu záležitost při ostré střelbě. Vzepřel jste se rozkazu, vstal jste a prostě jste z toho bláta odešel. Copak jste se nebál, že zemřete, nebo přinejmenším budete vážně raněn?“

„Ne, pane. Já v životě zažil hodně pušek. Velmi dobře znám zvuk střel nad hlavou. A tak jsem se přestal plížit a radši jsem poslouchal. Zřejmě používáte velmi kvalitní reprodukční systém. Vůbec nepochybuju, že o ostrou střelbu nešlo. Nejspíš by to bylo příliš nebezpečné, a navíc zbytečně drahé.“ Velící důstojník se usmál a znovu se opřel. „Jediné nebezpečí, které jsem tam, pane, vnímal, mi hrozilo kvůli tomu blátu. Vystudoval jsem geologii ropy a o blátu a půdě toho vím opravdu hodně. Bláto na tom cvičáku vzniklo uměle a po dlouhé době určitě obsahuje spoustu nebezpečných mikrobů, choroboplodných zárodků a virů. Určitě tam je žloutenka a všechno možné ze slin a krve frekventantů. Nejspíš i zvířecí výkaly. Viděl jsem v tom blátě mrtvou krysu.“ „No tedy… Tak pokračujte.“

„Předpokládám, že jste analýzu toho bláta nikdy nedělali, a pokud snad nějaký budoucí tajný agent při výcviku onemocní, nechá si to pro sebe. Protože se bojí, že by neprošel. A tak je to bláto dál toxické. Ještě bych měl říct, že na takový výcvik jsem se nepřihlásil a velmi rád z kurzu odejdu.“ Veliteli povyjelo obočí a podíval se na George nad obroučkami brýlí. Znovu se usmál. Udělalo to na něj dojem, ale nehodlal to přiznat. Místo toho zaklapl desky, které měl na stole před sebou. „Ještě jsme, pane Novaku, neskončili, ale dnes už nemáme čas. S panem Jonesem toho musíme ještě dost probrat. Teď se rozloučíme, a znovu se tu sejdeme zítra v osm. Nemusím vám říkat, že máte do té doby zůstat na základně. Uvědomuju si, pane Novaku, že dokážete zmizet. O tom si ovšem povíme až ráno. Můžete odejít.“ „Ano, pane.“

překlad Lenka Fárová a Jiří Hrubý