Ukázka:

PROLOG ČTVRTEK, 21. ČERVNA 2007

Jean Julingsová klečela v malém stanu a ukládala svého tříletého vnuka Charlieho do spacáku. Kštici světlounce blonďatých vlásků měl rozcuchanou a  obličej zčervenalý únavou z  čerstvého vzduchu a zábavy. V ruce držel malého hnědého medvídka, kterému chybělo jedno oko. „Užil sis to dneska s babičkou?“ zeptala se Jean. Charlie rozespale přikývl. Usmál se a ukázal své dokonalé bílé dětské zoubky. „Hodný kluk. A co Pan Očko? Vyčistil si zuby?“ „Nahoře i dole,“ odpověděl Charlie a zvedl medvídka. Jean se zasmála a srdce jí láskou k malému chlapci doslova překypovalo. „To je dobře. Je moc důležité, aby si méďa čistil zuby. Protože méďové mají moc rádi med.“

Křuplo jí v kolenou, jak se zhoupla do dřepu a natáhla se po malé lampičce na baterie, která vrhala měkkou žlutou záři. „Ne, nech rozsvíceno,“ zakňoural Charlie. Svraštil čelíčko a kopal nohama uvnitř spacáku. Jean zhasla a  uvnitř se rozlila jemná záře. Měsíc byl v úplňku a světlo prosvítalo látkou stanu. „Podívej, lampičku ani nepotřebujeme. Na nebi máme boží noční světlo.“ Jean pohladila chlapce po hebkých světlých vlasech. „Když je měsíc tak jasný, vůbec to není strašidelné, že ne?“ Charlie zavrtěl hlavou a strčil si Pana Očka pod paži. „Půjdu se na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu.“ Poplácala se po kapsách šortek a v levé kapse nahmatala krabičku cigaret a zapalovač. „Ne…“ „Budu venku jen pár minut. A až se vrátím, povím ti pohádku, jestli budeš ještě vzhůru, platí? Zůstanu blízko a  ty můžeš zavolat babi a já tě uslyším a vrátím se dovnitř. Ano?“ Charlie přikývl. „Hodný kluk.“ Jean ho políbila na tvář, a když vylézala ze stanu, viděla, že Charlie už má zavřené oči a víčka se mu třepotají.

Celý den byli v pohybu, hráli si a brouzdali se v řece. V mžiku usne. Jean vyklouzla ven na vysokou, matnou trávu a zatáhla za sebou zip. Stan stál pod širokou korunou obrovského prastarého dubu, jehož tlusté holé větve sahaly daleko jako rozedrané paže a vrhaly na trávu deformované stíny. Jean se napřímila a znovu uslyšela, jak jí křuplo v kolenou. Vytáhla cigaretu, zapálila si a vydechla směrem k  noční obloze. Nad hlavou se jí třpytily hvězdy. Poslouchala, jak nedaleká řeka padá do rokle. V noci se všechny zvuky zdály hlasitější. Vřesoviště se rozprostíralo do dálky jako přehoz z  modrého saténu. Bylo poseté obrovskými balvany a v údolích a v proláklinách se držela slabá mlha. Přímo po její pravé ruce, kousek přes krátkou travnatou plochu, se nad vším tyčil skalnatý útvar, kterému se říkalo Ďáblovy kameny. Navzdory své impozantní výšce působila hromada balvanů velmi zenově a  uklidňujícím dojmem, jako by obrovské hladké kameny na trávu naskládal nějaký obr. U  její základny, chráněné před jasným měsíčním světlem, stál další stan. Patřil Jeanině dceři Becky a jejímu partnerovi Joelovi. Plachtovina byla tmavá a podle všeho už spali.

Bože, to je nádhera, pomyslela si Jean. Když dokouřila, opatrně típla cigaretu o podrážku boty a zčernalý nedopalek strčila do krabičky. Chystala se vrátit do stanu, když vtom zaslechla slabý hlas, který ji volal jménem. „Jean!“ Uviděla, jak se zpoza skály vynořila rozcuchaná postava a dopotácela se na trávník zalitý měsíčním světlem. „Jeeean!“ Byl to Declan, její někdejší dlouholetý partner. Jean tiše zaklela a zkontrolovala, jestli je stan zapnutý. S pocitem naléhavosti spěchala vysokou trávou. Hrozila se, že vzbudí rodinu a vyvolá scénu. Vyběhla po travnatém náspu na plošinu, aby se mu pokusila zabránit sejít dolů. Když se k němu dostala, nemohla popadnout dech.

Declan byl oblečený ve stejných roztrhaných džínách a pruhovaném tričku, jaké měl na sobě, když se odpoledne objevil u řeky. „Sakra, co tady děláš? Odpoledne jsem ti říkala, že tady nejsi vítaný!“ procedila mezi zuby. Usmál se a skrz husté vousy mu probleskly žluté zuby. Když viděla, že nese láhev whisky, v níž zbývalo jen pár centimetrů jantarové tekutiny, přepadl ji mrazivý pocit hrůzy. Pohupoval se na nohou a držel jí láhev u úst, aby ji přiměl napít se. „Ne!“ Jean láhev prudce odstrčila. „Charlie spí a Becky s Joelem taky.“ „Já vím.“ Natáhl ruku, aby ji chytil za prsa. Potácel se dopředu a tlačil ji do stínu na vysoké kameny. Jak se k ní tiskl, cítila jeho kyselý, odporný dech. Podařilo se jí Declana odstrčit, vyprostit se a postavit se zpátky do měsíčního světla. Tvářil se překvapeně. „S tebou vážně není žádná sranda, teď když jsi střízlivá…“

Zvedl láhev k jejím ústům, ale ohnala se po něm. Necítila strach. Už se ho nebála. Jean cítila prudkou potřebu chránit před ním Charlieho. Popadla láhev a vykroutila ji Declanovi z ruky. Jeho protesty ignorovala. „Kde máš auto?“ Protočil oči, zkřivil rty a neurčitě ukázal na druhou stranu travnaté plochy. Jean ho popadla za límec a vedla ho kolem skály. „Klid! Jen klid!“ vykřikl. Malé parkoviště zarostlé křovím za skálou vedlo na štěrkovou cestu. Jean viděla, že uprostřed parkuje jeho otlučený modrý renault. Dveře na straně řidiče nechal otevřené. „Můžu se za tebou zejtra stavit?“ vypravil ze sebe Declan, když ho táhla po nízkém travnatém svahu k autu. „Ne, už jsem ti to říkala. My dva jsme skončili. Tečka!“ Pár metrů od auta na nerovném kamenitém povrchu klopýtl a upadl na obličej. Zahekal bolestí. Jean stála opodál a nehnutě sledovala, jak se zvedá. Vydrápal se na nohy, upřel na ni zlý, skelný pohled a znovu došel až k ní.

„Slyšel jsem, jak ta tvoje čubka ve stanu šuká.“ Zkřivil tvář a vycenil zuby. „Měl jsem dojem, že si to užívá. Určitě víc než ty.“ Jean mu vrazila facku a  on jí ránu vrátil. Zavrávorala, zakopla a přistála na tvrdé skále. Dívala se, jak se Declan potácí, absolutně nevyvedený z míry. Ze strany obličeje ji píchalo. Sáhla si na ret. Krev jí netekla, ale zvonilo jí v uších. Nebylo to to nejhorší, co jí kdy udělal. Jean zaplavil vztek. Čistý vztek. Vstala, popadla ho za zbytky vlasů na zátylku a strčila ho otevřenými dveřmi do auta.

„Kde máš klíče?“ „Co?“ zakňoural. Hrubě mu prohledala kapsy a vytáhla klíče od auta. „Neodjedu.“ Založil si ruce. „Ale odjedeš. Hned teď. Je noc.“ „Neměla bys něco k pití?“ „Ne.“ „Jsi hnusná mrcha.“ „A ty jsi nula, zbytečná troska.“ Chtěla ho tím ranit, ale Declan se usmál. Nakonec se rozesmál a zažloutlé zuby mu znovu probleskly skrz vousy. „Kolik je hodin?“ „V  hospodě kus dál po silnici ti údajně nalejou i  po zavíračce. Řekl mi to jeden z místních. Když na to trochu dupneš, třeba tě ještě pustí dovnitř,“ řekla, osvícená náhlým zábleskem inspirace. Nemohla uvěřit, že jí na to skočil, ale Declan byl silný alkoholik. Zavřel dveře a  Jean sledovala, jak ho absolutně ovládla touha po chlastu. Zapnul reflektory, a  když se auto vřítilo do zatáčky, na okamžik osvítilo vysokou trávu. Zdálo se jí, že ve stínu zahlédla nějaký pohyb, který ale rychle zmizel. „Prosím, bože, ať umře někde ve škarpě. Ať neublíží nikomu jinému než sobě,“ povzdechla si Jean nahlas a dívala se, jak se světla pohybují po silnici, až nakonec zmizela. Celé tělo jí zaplavil pocit úlevy a ramena jí poklesla. Zvedla si ruku k hlavě, která ji bolela. Ve tmě se jí zdálo, že řeka hučí hlasitěji.