Veit, Vladimír

Po řadě alb zhudebněné poezie natočil Vladimír Veit, jeden z členů bývalého sdružení písničkářů Šafrán, třiadvacet svých nových písní.

V dlouhé řadě básníků, zhudebněných a interpretovaných Vladimírem Veitem, nemůže samozřejmě chybět ani Jaroslav Seifert.

Zakázaní zpěváci druhé kultury mají nálepku alba, o kterém se dlouho moc nevědělo. Zásluhou Jiřího Pallase se na něm setkali interpreti tří hudebních sfér, kteří se jinak v životě většinou míjeli.

Tichý písničkář z generace Šafránu nikdy neburcoval a nemával pochodní na barikádách, ale šel jinou cestou: vytrvale zve posluchače do svého světa, kde je místo pro sny, naději, kouzelné kvítí i světlušky.

Vladimír Veit patří spolu s Jaroslavem Hutkou k praotcům českého folku. Jejich společné začátky přinesly v sezóně 1967–1968 rané pokusy o české převody Dylana a Donovana, ale i první písně vlastní.

V dlouhé řadě básníků, zhudebněných a interpretovaných Vladimírem Veitem, nemůže chybět ani Václav Hrabě, který neodmyslitelně patří k Praze šedesátých let.

Vladimír Veit patří k písničkářům, kteří od začátku své kariéry zhudebňovali texty našich i světových básníků.

Veitova schopnost se prosadit vždycky značně zaostávala za jeho talentem. V encyklopediích byste pražského písničkáře Vladimíra Veita možná hledali marně. Emotivní verše skutečné poezie jsou krásné a nadčasové.