Kniha vychází z mnohaměsíčního putování po Chile, Argentině, Uruguaji, Bolívii, Peru, Ekvádoru, Venezuele a Kolumbii a opětovných návratů do Jižní Ameriky.
Cestopis Martina Mykisky vychází z osmiměsíčního putování, které čtenáře zavede do strhující divoké přírody venezuelských stolových hor, brazilské Amazonie, bolivijských pralesů či velehor a mezi temperamentní obyvatele Venezuely, Brazílie a Bolívie.
Vyprávění o krásách a tajích Tahiti, Samoy, Nového Zélandu, Markéz či Velikonočního ostrova přináší nejen brilantní Stinglovy postřehy, upevněné odbornou erudicí etnologa, ale i zcela nové pasáže věnované dalšímu polynéskému fenoménu: lidojedství.
Jsou místa, která můžeme bez váhání označit jako prokletá. Může se jednat o prokletí v původním slova smyslu, ale také o hrad, hřbitov, mlýn či kopec, na nichž došlo k nějaké strašlivé události, jež toto místo nesmazatelně poznamenala.
Světoznámý autor se v knize poklonil jednomu z nejobdivovanějších měst světa, přičemž jeho pohled je laskavý, sžíravý, humorný, vážný, tendenční i objektivní. Ale hlavně mylný a taky autentický.
Autorka dílem dojela na kole, dílem došla z Prahy do Santiaga de Compostela. Její deník je dokumentem pocitů ženy, která sama putuje Evropou, bojuje s živly, prožívá radosti i pochybnosti.
Reportážně laděné vyprávění o cestě za obyvateli „ostrova svobody“,
kteří čelí nesvobodě, chudobě a duchamornosti pozdního castrovského
režimu a podílejí se na nezávislých církevních a lidskoprávních
aktivitách.
