Čtenáři se v románu Viktorie Hanišové skýtá až bolestně obyčejný pohled do od samého počátku narušeného vztahu matky a dcery, pochroumaného maloměšťáckou ustaraností jedné a nemožností vymanit se z klece stereotypů druhé.
Román Sedm bláznů (1929) zobrazuje Argentinu na okraji propasti. Monstrózní svět hemžící se snílky, revolucionáři a potenciálními diktátory může být vnímán jako Arltovo zlověstné proroctví trýznivého vývoje země ve 20. století.
Román Miroslava Stoniše je apoteózou lásky, té první, neopakovatelné, která podle vypravěče znamená "ztrátu země pod nohama a cestu do nebe ve stavu beztíže", stavu, kdy v člověku přesto občas "skučí a sténá vichr tesknice".