Čtenáři se v románu Viktorie Hanišové skýtá až bolestně obyčejný pohled do od samého počátku narušeného vztahu matky a dcery, pochroumaného maloměšťáckou ustaraností jedné a nemožností vymanit se z klece stereotypů druhé.
Román Sedm bláznů (1929) zobrazuje Argentinu na okraji propasti. Monstrózní svět hemžící se snílky, revolucionáři a potenciálními diktátory může být vnímán jako Arltovo zlověstné proroctví trýznivého vývoje země ve 20. století.
Náhoda svede dohromady malou Millie, které se ztratila maminka, podivínskou protivnou Agathu a staříka Karla, prchajícího z domova důchodců. Společně se vydávají na cestu napříč Austrálií, aby Milliinu maminku našli. Nalézají však ještě něco jiného.
Na Mariku, gynekoložku a porodní lékařku, se valí jedna pohroma za druhou. Manžel jí umírá na rakovinu a krátce nato ztratí i svého jediného, třiadvacetiletého syna, u něhož náhle propukla dědičná choroba jater.