Lék na smutek

Tak jsem se zase jednou nechala unést slovenskou literaturou. Táňu Keleovou - Vasilkovou mám ráda už nějakou dobu, takže když jsem při poslední exkurzi do knihkupectví objevila, že vyšel její nový román Lék na smutek, musela jsem si ho obstarat.

A tak se Lék na smutek stal lékem na mou chřipku. Být zalezlá několik dní v posteli, to není to pravé ořechové - tedy pokud nemáte co ke čtení, to je potom balada. No já to čtení naštěstí měla.

Začínala jsem číst s myšlenkou, že si zase jednu počtu nějaký příjemný, oddychový společenský román. Jenže to jsem se šeredně spletla. Lék na smutek určitě nepatří mezi oddechovky. Je to pořádná nálož všech možný emocí a nenechá vás to v klidu.

Tak či tak, pro mě je to jedna z nejlepších autorčiných knih. Nevím, ale ten negativní náboj, ta beznaděj, smutek, to všechno na vás dýchá neskutečnou opravdovostí. To utrpení a bolest dělá z knihy zcela realistický příběh o životě - protože život není jen o tom dobrém.

V každém případě se mi líbí to poselství, které knížka nese. Nejde přece jen o to hezké a tak, život nám často naservíruje takové rány, že si to ani nedovedeme představit. A až pak nám dochází, že jsme ztratili to hezké. Autorka prostřednictvím tohoto příběhu nám čtenářům říká, že bychom si měli vážit i maličkostí... není totiž samozřejmé, že ty maličkosti máme.

Úžasná kniha s úžasnou pointou... a taky rozuzlením.