Román Ta naše písnička česká dosud nevídaným způsobem mapuje poválečné dějiny Československa, zachycuje životy populárních umělců, kteří se pokoušeli tvořit, ale nejvíce musel bojovat s vrchností o svou vlastní svobodu.
Tématem práce jsou osudy asi pěti tisíc osob židovského původu deportovaných od listopadu 1944 do března 1945 nacistickými okupačními orgány ze Slovenského štátu do koncentračních táborů.
Kniha se zaměřuje na významné publicistické žánry tohoto období (např. komentář, úvodník, fejeton, sloupek, reportáž, recenze) a sleduje i literární časopisy té doby.
Během druhé světové války se stal Londýn nejen terčem německých náletů a cílem pro tisíce uprchlíků z kontinentu, ale proměnil se též v útočiště řady politických reprezentací z kontinentální Evropy.
Na přelomu 14. a 15. století se v Praze zrodila hereze, která svou silou pozdvihla celou zemi. Z věrnosti k svému mluvčímu mistru Janu Husovi Čechy přervaly pouta s koncilem i císařem, kteří jej vydali světské moci k upálení na hranici.
Kritické projevy 14 (Dodatky z let 1898–1937) zahrnují veškeré nebeletristické texty, které chybějí v předchozích třinácti svazcích Souboru díla F. X. Šaldy z let 1949–1963 a jsou rozptýleny v dobových periodikách.
Předkládané číslo Paměť a dějiny se věnuje válečnému období. Z článků čísla lze vyzdvihnout zejména studii Pavly Plaché Múzy v Ravensbrücku. V ženském koncentračním táboře Ravensbrück byly zakázány jakékoli kulturní aktivity.
Stopováním geneze historického povědomí a kulturní paměti v této knize František Graus předběhl dnes velmi moderní bádání o místech paměti a politice paměti.
