Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná.
Tvorba Jiřího Pištory má blízko k existenciální linii české poezie, reprezentované jmény Františka Halase, Vladimíra Holana či Oldřicha Mikuláška. K rysům autorovy poetiky patří záznamy samoty a odcizení a z nich pramenící úzkosti.
Ivan Wernisch vypravuje dítkám i dospělejší české mládeži. Znalci Wernischova díla naleznou ve svérázném výběru samotného autora dnes již klasické básně a prózy, jako je Střelnice nebo Doupě latinářů, ale také zcela nové básně a texty.
Autor se intenzivně věnoval psaní klasických haiku. S německým znalcem pečlivě hlídal přesnou formu a výsledkem jsou básně, které můžeme nazvat "šumavskými haiku".
Verše vhodně doplňuje úvodní a závěrečné slovo přátel, které nabízí čtenáři možnost proniknout do zákulisí tvorby i k autorovi samotnému, sbírku citlivě rozvíjejí kresby A. Líhové-Legnerové poodhalující verše ve výtvarném světle.
Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100), nazvaná Jako když dvoranou proletí pták, podává poprvé v českém překladu soustavný obraz literatury Anglosasů od nejranějších písemných památek začátku 8. století.
Svým rozsahem a zaměřením jsou Královny slz a ostružin jedinečnou publikací, která prezentuje českou ženskou milostnou poezii vznikající na prahu třetího tisíciletí.
Preciznost, lyričnost a inteligence, s kterými Josef Hrdlička píše o světě kolem sebe, jsou výjimečné. Používá k tomu různé literární formy: od fabliaux přes zdánlivé deníkové zápisy, až po lyrické básně v klasickém stylu.
