V centru Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum pro rok 2016 stojí obsáhlejší studie Roberta Kanócze, která je pozoruhodnou diskusí možností a dosahu nejzákladnějších ontologických východisek.
Po oblíbeném knižním titulu Jean-Pierre Caussada (Odevzdanost do Boží prozřetelnosti) navazujeme klasickým dílem duchovního života, a to staršího kolegy téže spirituality, jezuity Louise Lallemanta (1588–1635).
Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení.
V první části se autor zabývá relativností zla a jeho podstatu spatřuje v nesprávném poměru člověka k Bohu a k bližnímu, zejména pak v sobectví, jehož počátek spatřuje v biblickém odklonu Adama od Boha.
Soubor filozofických esejí jistě povzbudí k dalšímu zkoumání každého, kdo hledá odpovědi na věčné otázky nejen ve vnějším světě, ale především v sobě samém.
Publikace předkládá odpovědi na tyto a další otázky prostřednictvím nástrojů filozofie jazyka a opírá se přitom o empirické poznatky kulturní sociologie a etnografického výzkumu vkusu.
Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie.
Kantova metafyzika a filosofie náboženství patří k jedněm z nejvlivnějších v dějinách novověku až po současnost. Kant se snaží nově promyslet vztah rozumu a víry s cílem ukázat, že si neodporují, nýbrž že se k sobě chovají jako "soustředné kruhy".
