Masovou vraždu šesti milionů evropských Židů
spáchanou v letech 1941 až 1945 dnes nazýváme
holocaust. Němečtí nacisté tehdy chtěli z pouhé
rasové nenávisti a pocitu vlastní nadřazenosti
vyhladit všechny osoby židovského původu.
Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace.
Publikace vydaná k 80. výročí Mnichovské dohody
a okupace československého pohraničí přibližuje
Šumavu a události roku 1938 pohledem
ze strany tehdejšího nepřítele.
Kniha přibližuje především diplomatické styky Svatého stolce a fašistické Itálie v letech 1922–1945, tedy v období, které počíná nástupem Benita Mussoliniho do čela italského státu a zvolením papeže Pia XI. a končí v závěru druhé světové války.
V mužské části osvětimského koncentračního lágru nechalo vedení SS na jaře 1943 oddělit dvoupodlažní budovu kasáren, blok 10, od ostatního táborového území. Prováděly se tam lékařské pokusy na zhruba 800 židovských ženách.
Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne.
Kniha souhrnným a vyčerpávajícím způsobem zpracovává téma protifašistického odboje v letech 1939–1945 na Přerovsku a Hranicku, a to v kontextu historického vývoje těchto regionů a vývoje českých zemí v období nacistické okupace.
Max von der Grün se svým výrazně autobiografickým románem Dva dopisy Pospischielovi vrací ke svému vlastnímu dospívání na Tachovsku v období prvorepublikového Československa. Součástí knihy je i čtivý doslov s autorovým životopisem.
Kniha zkoumá nejen samotnou cestu přeživších holocaust zpět, ale především mnohost a různorodost toho, jak jejich fyzický a mentální návrat ovlivnil je samotné a jejich okolí.
