V knize Chonrad Stoeckhlin a noční houf autor líčí příběh dvou pastýřů z konce 18. století, kteří si navzájem slíbili, že pokud jeden z nich zemře, přijde druhého navštívit a bude mu podrobně vyprávět o posmrtném životě.
Kristina Pisánská (1364–1430), která se díky svému otci lékaři pohybovala několik let na pařížském francouzském královském dvoře, patří k prvním ženským intelektuálkám, jež ve svých literárních textech reflektovaly problematiku života žen.
Leviho příběh, jehož hrdinou je piemontský inkvizitor 18. století, představuje jedinečný pokus o vykreslení života venkovské raně novověké společnosti severní Itálie.
Po zhroucení třetí říše existovalo poslední místo,
které slibovalo bezpečí: rodina. Platila za jedinou
hodnotu, která bez větší úhony přetrvala nacismus.
Téma zdánlivé smrti, jejíž možnost děsila naše předky ještě v první půli minulého století, téma, jímž se historiografie na západ od našich hranic zaobírá už delší dobu, rezonovala zatím jen slabě v prostředí české historiografie.
Publikace přináší u nás dosud nejkomplexněji pojatý pokus o syntézu širokého spektra témat v oblasti dálkového archeologického průzkumu lidských sídel a krajiny v minulosti.
Tzv. pseudoabelárdovská korespondence vychází ze sbírky nazvané Listy dvou milenců a obsahuje 116 středověkých milostných dopisů, asi z 12. století. O jejich autorství se dodnes vedou spory.
Kniha je nejvýznamnějším dílem Oty z Freisingu. Zahrnuje dějiny světa od stvoření, biblické a starověké období (zde čerpal ze starších autorů, např. Orosia, Jeronýma či Eusebia), které dovedl až do své současnosti.
