Na každé dvoustraně knihy je umístěna hádanka na konkrétní povolání a následně další tři hádanky o nástrojích či prostředcích, které jsou k tomuto povolání třeba.
Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi creme de la creme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let.
Výbor obsahuje písňové texty a básně uveřejněné v samizdatových edicích. Knížka vychází z vydání, které vyšlo v roce 1999 pod názvem Radio.
Doslov Vratislav Brabenec, Ivan M. Jirous, Marie Benetková, Jan Lopatka, Pavel Zajíček a Jaroslav Riedel.
Básníkova již desátá sbírka originálním způsobem prohlubuje a rozšiřuje jeho dosavadní tvorbu. Samotný název prozrazuje, že autor hledá různé možnosti, jak utvářet svou poetiku.
Autor je přímo zosobněním pojmu poeta doctus, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Protože je utvářen nejen rozsáhlým vzděláním, ale i vytříbenou invenčností.
Autorka touto svojí první básnickou sbírkou jednoznačně vstupuje do současné české poezie. Její básně jsou bolestně prožité a přitom svrchovaně utvářené. Autorka má vytříbený cit pro slovo a básnické řemeslo.
Básně ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované. Narazil jsem na ně náhodou ve svých rukopisech. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme.
