I když se umíš smát jak dalajláma

Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi creme de la creme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let. Je to široký, rozvodněný proud, který s sebou nekompromisně bere vše, co mu přijde do cesty. Jsou to především lásky, jedna za druhou, mnohdy se bohémsky překrývají, ztrácejí se a zase šťastně (nebo ne tak šťastně) vynořují, avšak kromě žen, včetně té "osudové", jsou tu i muži – zejména básník František Listopad (1921-2017), s nímž Andreu Vatulíkovou pojilo hluboké a inspirativní přátelství. Soubor I když se umíš smát jak dalajláma je plný poezie – nádherně neučesané, někdy dojemné, jindy neurvalé, brutálně upřímné, syrové až k cyničnosti, hladící proti srsti. Je tu ale i stesk, dobře skrývaný žal a osamělost, mnoho touhy – nejen té fyzické – a ano, i ta vysmívaná romantika. Básnířka dává plnými hrstmi, a ty, čtenáři, vyzobávej jednohubky – nebo se nech tím proudem strhnout. Jestli má současná česká poezie nějakou plnokrevnou beatnici, pak je to Andrea Vatulíková.